Říjen 2014

Cold room

29. října 2014 v 19:51 words
Sedim tady, v chladný místnosti nad hromadou učebnic a otevřeným atlasem, pozvolna mrznu a z rádia mi duní do uší nějakej old rock cajdák.
"I don't know what to do with myself."
Teď, zrovna v tuhle chvíli si nepřeju nic jinýho, než aby někdo (kdokoli) přišel a zahřál mě, přitiskl mě k sobě a zahnal tu obludu, která mi svejma ledovejma drápama přejíždí po kostnatý páteři. Myslím, že je tady asi rozbitý topení a myslím, že z větší části si možná ten chlad kolem jen namlouvám.
Prázdniny byly strašný. Bože, jak hrozně jsem se těšila, až zas začne škola. Většinu těch pěti dní jsem prospala. Celou tu dobu jsem strávila tady v tý chladný místnosti v přítomnosti mých osobních duchů (snad kromě jednoho večera, kdy jsem si šla ven zapálit.) Přečetla jsem milion knížek, zkoukla miliardu filmů. Jo, důkaz toho, že jsem se fakt brutálně nudila. Ale asi už jsme to potřebovala- poslední dobou jsem se nemohla ani učit, furt jsem se nemohla soustředit nebo byla šíleně unavená. Dokonce jsem neměla náladu ani cvičit. Knížku jógy jsem viděla naposledy skoro před měsícem. Jenže když jsem i takhle schopná usnout oblečená, s pyžamem v ruce na cestě do koupelny? Co terpve, když zas začnu cvičit...Chybí mi to, ale poslední dobou se furt cejtim jako nemocná. Nebo na to prostě nemám náladu.
Momentální nálada: okay. Dneska jsem se probouzela s pocitem, že tenhle den bude skvělej. No jo, konečně den podle mýho gusta- parents v práci, super. Skoro jsem to zas riskla a šla si zahulit do koupelny.
Místo toho jsem se brzo ráno naložila do vany s tunou koupací pěny s vůní vanilky. Ani nevim, kdy naposledy jsem si dala takovej relax. Jo, dnešek byl boží.
Mám nově vyzdobenej pokoj- nad stůl jsem si přidělala plakát All time low a přesunula jsem nástěnku blíž ke dveřím.
Nejím. Nebejt dneska tý poloviny bagety...Bilance je x sklenic Pepsi coly a jedno kafe.
Po těch hnusnejch prázdninách se cejtim zas šíleně nafouklá, páč musim žrát. Víkendy jsou taky na hovno, ale tohle je nepřetržitej dohled. Dohání mě to k šílenství. Nejradši bych nejedla vůbec nic. je mi z toho blbě. Ze všeho je mi na blití. Mohla bych přežívat jen na vodě, čaji a kafi, možná semtam kousek jabka nebo řeckej jogurt.
Včera jsem si vzala projímadlo. Už zase. Vim, jak je to nebezpečný blablabla...Vim všechno, ale pravděpodobně jsem zářnej příklad toho, že zkušenost je nepřenositelná.
Někdo mě zahřejte, krucinál!...Nebo mi aspoň uvařte teplej čaj.

Heart attack

25. října 2014 v 22:10 words
Nemůžu uvažovat rozumně, protože většinu přemýšlecího místa v mojí hlavě zabíráš ty.
Vidím tě všude. V duchu přemítám o všech těch okamžicích, který jsme strávili spolu, běží mi mozkem pořád dokola a já se snažím vzpomenout si na všechny podrobnosti, na ten tvůj úsměv, na přesnej odstín tvých očí, na to, jak elegantně držíš cigaretu, na tvou roztomilost a přitom tu zvláštní podmanivou sebejistotu, kterou ti tolik závidím, na to, jak jsem se prosmála celým večerem díky vzpomínce na tebe.
Je to, jako kdyby mi hořely kosti, rozpouštěly se v nějakou neidentifikovatelnou hmotu pokaždý, když tě potkám a nejradši bych byla pořád přiopilá, abych tti mohla říct aspoň "Ahoj"- ahoj, ne čau. Ahoj říkám lidem, který miluju.
Dneska ráno jsem se vzbudila a byl to ten pocit- ten pocit, kterej jsem naposledy cejtila před pěti lety. Jako bych byla rozpolcená a moje druhá část byla někde daleko ode mě, ale přesto ji pořád cejtím. Fantomová bolest. Zabral sis místo v mým jinak egocentrickým mozku a já tě nemůžu vyhnat, ani nechci.
Jsem naživu. Jsem tolik naživu a když jsem s tebou, cejtím se nesmrtelná.
Když ale nejsi poblíž, je to šílený, protože zůstávám jen já se svejma myšlenkama- s opakujícíma se myšlenkama na tebe a já se chvíli směju a chvíli brečím.
Bojím se.
Není čas na strach, nikdy na strach nebyl nepříhodnější čas.
Chci jen bejt s tebou, bejt blízko tebe a povídat si o muzice, poznat tvoje myšlenky, poznat tebe, chci bejt s tebou, kouřit cigarety a nadávat na školu, chci bejt s tebou a vidět ty záblesky v tvých očích, chci bejt s tebou.

Three days...

15. října 2014 v 16:43 words

Light as a feather

12. října 2014 v 6:26 words
Myslím, že se mi brzy zboří svět, myslím, že dokonce vím, kdy se to stane, v jaký místnosti, co budu mít na sobě a jak to tam bude smrdět. Ta odporně bílá ordinace s výrazným odporným odérem dezinfekce a tunou injekčních stříkaček a dřevěným pultem a děsivým rodícím zařízením. Stane se to dopoledne, toho dne, až si stoupnu na váhu a nejhorší je, že i kdybych si tam stoupla obráceně a zavřela oči, sestra stejně to určitě hnusný číslo zařve na celou místnost tak, aby se rozlehlo do všech koutů a naplnilo mě po okraj zoufalstvím.
Bojím se, co se stane. Bojím se sebe.
Tak jako minule, a od tý doby se všechno změnilo. Můj postoj k vnímání krásy, k jídlu...Ničí mě, když někdo kritizuje nějakýho tlusťocha a mluví o něm, jako by to nebyl ani člověk, spíš nějaká rozteklá hmota, co je už jen z principu na nic.
Jsem prý drobná. Drobná.
***
Ničí mě kecy před televizí a zpoza televize, ničí mě časopisy s módou, Tumblr a pro ana blogy, ale nejvc ze všeho mě ničí moje vzpomínky a ten model, kterej jsem si nacpala a vsugerovala do hlavy.
Mám jistou představu o dokonalosti, je bezohledná, chladná a sobecká. Ničí mě černý číslo v mojí mysli, BMI index pod 15 a obrys kostí.
Momentálně jím. Jím pořád. Jedla jsem na svý oslavě, na jiný oslavě jsem dokonce pila, ikdyž to nenávidim, páč je to k ničemu a bez efektu, jedla jsem v Anglii, ikdyž pochoďáky po Londýně jsem přežívala na Oreu a vanilkovo-javorovým smoothie (radši nezmiňuju ty obrovský lunch packet s maxi sandwichama a ty šíleně sladký muffiny...a tu krabici), jedla jsem dneska.
Mám toho dost a modlím se za volnej víkend, netušm, jak to budu dohánět, ale chci se teď nějak hodit do klidu...

Crashings

12. října 2014 v 4:18 words
Změnila se trajektorie, po níž se moje osobnost doposud pohybovala, je to jako přehodit výhybku a otočit to všechno vzhůru nohama. Je to, jako bych se každej den probouzela a byla někým úplně jiným, než kým jsem byla celých sedmnáct let a je to matoucí a krásný a strašný. Je to jako by moje duše byla vystřižená z papíru a ten někdo roztrhl na dvě poloviny.
Nico. To jméno mi vytanulo na mysl jen tak zničeho nic, když jsem seděla v autobusu v Plymouth. Nico. Evokuje to představu temný sametový noci a ženský skoro predátorský krutosti, taky vůni černočerný kávy a chuť krve z prokousnutýho rtu.
Jsem sobecká machiavelistka.
Pořád myslím na tu holku, na tu holku, kterou jsem políbila na tvář a chtěla jsem víc.
Pořád myslím na něj a myslím na spoustu dalších lidí, na barmana, kterej se mnou zcela evidentně flirtoval, na tu holku, která pila pivo Bernard a mně běželo hlavou "Tu bych ojela...", na classmates, na mýho tanečníka s panákem Tullamore Dew, na cigarety a pocit absolutní nesmrtelnosti.
Myslím na mý pokroucený nesymetrický přátelství a na to, že tímhle se ztratil ten styčnej bod.
Myslím na heterosexuální vztah, na vodění se za ruce, na vůni trávy v chlapeckým pokoji a dvě postavy ležící na zemi a poslouchající Three days grace.
Myslím na něj.