Heaven knows

28. září 2014 v 21:31 |  words
Neděle večer. Myslím, že nedělní odpolední a večerní hodiny jsou ty nejhorší z celýho týdne. Vím, že bych se měla jít učit vzorečky do zkurvený fyziky a vím, že bych měla jít cvičit a je mi jasný. že bych si měla konečně sbalit kufr a vím, že bych měla milion jiných věcí.
Je to zvláštní, jak člověk sklouzává z letargie do mánie a naopak. Celej život se skládá z takovýchhle opakujících se sklouznutí, jako při hře Žížaly. Pár hodin absolutního štěstí, který obstará tráva a chlast, pár hodin nesmrtelnosti. Trhliny v té nudné šedé mase.
Představovala jsem si, jaký by to bylo ji políbit, opravdu políbit místo toho trapáckýho polibku na tvář, ikdyž i ten byl na mě dost odvážnej. Vzala jsem jí tvář do dlaní a dala jí pusu a ona hned věděla. Propletla si se mnou prsty a v opilecký mlze jsme šly po dokonale rovný silnici.
Už je to asi měsíc a já na ni pořád myslím. Ani neni nutný si pokládat otázku, jestli myslí ona na mě. Divila bych se, kdyby si z té noci vůbec něco pamatovala.
Ale přece jen...
Chci se probouzet vedle někoho. A přitom nechci lidi pustit k sobě. Je to jak rozštěp osobnosti.
Tahle doba je šílená. Příliš moc sociálních interakcí, příliš mnoho. Cejtím, jak se ve mně něco mění...Je to podivnej pocit, kdy ani nevim,co se se mnou stane v příští chvíli.
Myslela jsem, že mi bude klučičí dotek vadit. Teplý upocený dlaně. Spletla jsem se.
Dnešek byl hroznej a začal příšerným probuzením s hlavobolem. Promrdanej den. Jedla jsem. Jedla jsem a teď je mi blbě a je to fakt na hovno a mám strašný výčitky a nejradši bych vypila lahvičku Gutalaxu, ale toho lepšího, kterej působí v půlhodině. Nejradši bych si skalpelem otevřela dutinu břišní a vyhrabala odtud ten sajrajt, vekterej se proměnilo všechno to úžasně vypadající jídlo. Chtěla bych už natrvalo vidět svý žebra a kyčelní kosti, chtěla bych,aby se přestaly ztrácet z dohledu po každám velkým žrádle. Chtěla bych, aby se ten pocit prázdnoty natrvalo usadil v mým břiše a už nikdy mě neopustil. Chtěla bych bejt něco víc než jen drobná a hlavně nebejt jak .....To bych si přála. Zítra bude líp (aspoň, co se týče tý neschopnosti sebou hejbnout.)
Musím se zbavit těch ozvěn. Asi by mi definitivně začalo šplouchat na maják.
Dochází mi antidepresiva. Stejně jsou k ničemu, ale aspoň maj ten placebo efekt...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama