chemical interior

29. září 2014 v 18:23 |  words
"Byl s ním a pomáhal mu překonávat všechny psychické problémy, dokonce byl u něj i v jeho posledních hodinách života...Pokud jste si všimli, většina umělců trpěla nějakou psychickou poruchou- deprese, úzkostné stavy..."
A jediný, co dokážu vnímat, je to, jak mnou prorůstají trnitý osidla, vyrůstají z mýho žaludku a plazí se nahoru, přímo k plícím, aby mi vymáčkla i ten poslední zbytek kyslíku a pak aby zaútočila na ten bezbranej krev pumpující sval. Možná.
Bože. Bylo zvláštní bejt tak strašně blízko něho. Důkazem toho, že tentokrát je to něco jinýho mi bylo šílený chvění rukou a moje trapný chování a to, že ikdyž jsem to říkala, vůbec jsem nebyla v pohodě.
Už zas jsem se ztratila. Nejsem si jistá, co to se mnou je.
Nemohla jsem se přimět odvrátit oči. Sedí pár místeček ode mě a pravděpodobně do minulýho týdne nevěděl, jak se jmenuju a možná to neví ani teď, protože proč by se o mě měl zajímat.
Je v jiný dimenzi, normální galaxii, kde se lidi dokážou snadno spřátelit a kde neexistujou takový sračky jako sociální fobie a deprese, kde teenageři neberou Xanax nebo Deprex.
Nebo možná existujou. Možná, že je ten jeho svět stejnej jako můj, ale já to možná nikdy nezjistím, protože nemám dost odvahy dostat se přes svoje zdi.
Jen jsem si přála, aby ty vlasy, co tak něžně hladil, patřily mně. Abych to byla já.
Skončí to vůbec někdy? Skončí tahle vyčerpávající okopírovaná kopie kopie pseudovztahů, který si vedu místo normálních zdravých přátelství a lásek, kdy jsem vždycky já ta chudinka, který se líbí ta a ta lidská bytost a nakonec se tak strašně zraní při pohledu na tu osobu, milující někoho lepšího? Někoho krásnějšího, hubenějšího, inteligentnějšího...Vždycky je to vzplanutí, rychlý vzplanutí, jako když se škrtne sirkou, a pak postupný hasnutí a chladnutí, umírání, při kterým umírám i já sama a o kousíček víc se bořím do bahna zoufalství, že vedle mý smrtelný postele nebude stát nikdo.
Jakápak láska na celej život. Prostě jen mít na chvíli iluzi toho, že jsem pro někoho důležitá. Láska je jen dočasná, dokud nevyhoří...Jenže je hnusný bejt sama.
Je mi sedmnáct a jsem sama celej život.
Samota mě naučila přemýšlet. Samota mě naučila to, že jedinej, na koho se opravdu můžu spolehnout, jsem já sama. Jen před sebou neuteču, jen já budu svá věčná společnice. Já budu poslouchat svoje výčitky, pořád bude se mnou i ten nepřetržitej řetězec vtíravejch myšlenek a jen já budu trávit se sebou hodiny osamění. Možná právě při trávení těch hodin v temnotě se ve mně něco zvrtlo. Jsem si nebezpečná.
Nakonec jsem došla k názoru, že pokud budu dokonalá, změní se i svět kolem. Jistě.
Jenže s dokonalostí přichází sebenenávist. Občas děsím samu sebe.
Všechny moje "lásky"časem vyhořely a zbyla po nich akorát hrst popela v krku a další jizva na zápěstí, která taky časem vybledla.
Bude to někdy jinak?
Bude to někdy "to"?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama