Září 2014

chemical interior

29. září 2014 v 18:23 words
"Byl s ním a pomáhal mu překonávat všechny psychické problémy, dokonce byl u něj i v jeho posledních hodinách života...Pokud jste si všimli, většina umělců trpěla nějakou psychickou poruchou- deprese, úzkostné stavy..."
A jediný, co dokážu vnímat, je to, jak mnou prorůstají trnitý osidla, vyrůstají z mýho žaludku a plazí se nahoru, přímo k plícím, aby mi vymáčkla i ten poslední zbytek kyslíku a pak aby zaútočila na ten bezbranej krev pumpující sval. Možná.
Bože. Bylo zvláštní bejt tak strašně blízko něho. Důkazem toho, že tentokrát je to něco jinýho mi bylo šílený chvění rukou a moje trapný chování a to, že ikdyž jsem to říkala, vůbec jsem nebyla v pohodě.
Už zas jsem se ztratila. Nejsem si jistá, co to se mnou je.
Nemohla jsem se přimět odvrátit oči. Sedí pár místeček ode mě a pravděpodobně do minulýho týdne nevěděl, jak se jmenuju a možná to neví ani teď, protože proč by se o mě měl zajímat.
Je v jiný dimenzi, normální galaxii, kde se lidi dokážou snadno spřátelit a kde neexistujou takový sračky jako sociální fobie a deprese, kde teenageři neberou Xanax nebo Deprex.
Nebo možná existujou. Možná, že je ten jeho svět stejnej jako můj, ale já to možná nikdy nezjistím, protože nemám dost odvahy dostat se přes svoje zdi.
Jen jsem si přála, aby ty vlasy, co tak něžně hladil, patřily mně. Abych to byla já.
Skončí to vůbec někdy? Skončí tahle vyčerpávající okopírovaná kopie kopie pseudovztahů, který si vedu místo normálních zdravých přátelství a lásek, kdy jsem vždycky já ta chudinka, který se líbí ta a ta lidská bytost a nakonec se tak strašně zraní při pohledu na tu osobu, milující někoho lepšího? Někoho krásnějšího, hubenějšího, inteligentnějšího...Vždycky je to vzplanutí, rychlý vzplanutí, jako když se škrtne sirkou, a pak postupný hasnutí a chladnutí, umírání, při kterým umírám i já sama a o kousíček víc se bořím do bahna zoufalství, že vedle mý smrtelný postele nebude stát nikdo.
Jakápak láska na celej život. Prostě jen mít na chvíli iluzi toho, že jsem pro někoho důležitá. Láska je jen dočasná, dokud nevyhoří...Jenže je hnusný bejt sama.
Je mi sedmnáct a jsem sama celej život.
Samota mě naučila přemýšlet. Samota mě naučila to, že jedinej, na koho se opravdu můžu spolehnout, jsem já sama. Jen před sebou neuteču, jen já budu svá věčná společnice. Já budu poslouchat svoje výčitky, pořád bude se mnou i ten nepřetržitej řetězec vtíravejch myšlenek a jen já budu trávit se sebou hodiny osamění. Možná právě při trávení těch hodin v temnotě se ve mně něco zvrtlo. Jsem si nebezpečná.
Nakonec jsem došla k názoru, že pokud budu dokonalá, změní se i svět kolem. Jistě.
Jenže s dokonalostí přichází sebenenávist. Občas děsím samu sebe.
Všechny moje "lásky"časem vyhořely a zbyla po nich akorát hrst popela v krku a další jizva na zápěstí, která taky časem vybledla.
Bude to někdy jinak?
Bude to někdy "to"?


Heaven knows

28. září 2014 v 21:31 words
Neděle večer. Myslím, že nedělní odpolední a večerní hodiny jsou ty nejhorší z celýho týdne. Vím, že bych se měla jít učit vzorečky do zkurvený fyziky a vím, že bych měla jít cvičit a je mi jasný. že bych si měla konečně sbalit kufr a vím, že bych měla milion jiných věcí.
Je to zvláštní, jak člověk sklouzává z letargie do mánie a naopak. Celej život se skládá z takovýchhle opakujících se sklouznutí, jako při hře Žížaly. Pár hodin absolutního štěstí, který obstará tráva a chlast, pár hodin nesmrtelnosti. Trhliny v té nudné šedé mase.
Představovala jsem si, jaký by to bylo ji políbit, opravdu políbit místo toho trapáckýho polibku na tvář, ikdyž i ten byl na mě dost odvážnej. Vzala jsem jí tvář do dlaní a dala jí pusu a ona hned věděla. Propletla si se mnou prsty a v opilecký mlze jsme šly po dokonale rovný silnici.
Už je to asi měsíc a já na ni pořád myslím. Ani neni nutný si pokládat otázku, jestli myslí ona na mě. Divila bych se, kdyby si z té noci vůbec něco pamatovala.
Ale přece jen...
Chci se probouzet vedle někoho. A přitom nechci lidi pustit k sobě. Je to jak rozštěp osobnosti.
Tahle doba je šílená. Příliš moc sociálních interakcí, příliš mnoho. Cejtím, jak se ve mně něco mění...Je to podivnej pocit, kdy ani nevim,co se se mnou stane v příští chvíli.
Myslela jsem, že mi bude klučičí dotek vadit. Teplý upocený dlaně. Spletla jsem se.
Dnešek byl hroznej a začal příšerným probuzením s hlavobolem. Promrdanej den. Jedla jsem. Jedla jsem a teď je mi blbě a je to fakt na hovno a mám strašný výčitky a nejradši bych vypila lahvičku Gutalaxu, ale toho lepšího, kterej působí v půlhodině. Nejradši bych si skalpelem otevřela dutinu břišní a vyhrabala odtud ten sajrajt, vekterej se proměnilo všechno to úžasně vypadající jídlo. Chtěla bych už natrvalo vidět svý žebra a kyčelní kosti, chtěla bych,aby se přestaly ztrácet z dohledu po každám velkým žrádle. Chtěla bych, aby se ten pocit prázdnoty natrvalo usadil v mým břiše a už nikdy mě neopustil. Chtěla bych bejt něco víc než jen drobná a hlavně nebejt jak .....To bych si přála. Zítra bude líp (aspoň, co se týče tý neschopnosti sebou hejbnout.)
Musím se zbavit těch ozvěn. Asi by mi definitivně začalo šplouchat na maják.
Dochází mi antidepresiva. Stejně jsou k ničemu, ale aspoň maj ten placebo efekt...

alone

21. září 2014 v 16:22 words
No jo.
Přála bych si, aby začalo pršet, aby se obloha naplnila šedí a z mraků začaly cedit hektolitry vody.
Přála bych si mít tu možnost zamčít se v pokoji, sednout si na okenní rám, do přehrávače vrazit cédo Arctic Monkeys a nad cigaretovým kouřem pozorovat ten liják. Jen já a nikdo jinej.
Stejně jako vždycky. Jen já.
Celej víkend jsem prospala. Zdají se mi divný sny, který si pak navíc ještě pamatuju. Je to děsný, občas jen čekám, kdy se probudím. Občas civím hodiny do stropu a zkouším ignorovat ten šum v uších a to, že se reálně bojim.
Všechno se děje z nějakýho důvodu.
Občas se světí drobí jako piškoty a občas je to prosvětlený svatý místo na slunci.
Občas mám chuť ti napsat (upřímně a sobecky), že se bojim, že si něco udělám a pak, když zas dokážu racionálně uvažovat, si nadávám.
Občas si myslím, že naše přátelství ještě není úplně rozbitý...


Fuck you.

18. září 2014 v 17:43 words
Měla bych dejchat, uklidnit se a jít si uvařit další čaj, ale nejde to. Místo toho mi v hlavě probíhají exploze jaderných bomb a nemůžu se odtrhnout od toho pocitu, kterej mě provázel dneska odpoledne, když jsem se sama vracela domů.
Teď mě bolí hlava a asi to jen tak nepřestane. Měla bych si jít pro maličkou sytě růžovou pilulku, dneska už miliontou, která by zahnala chmury, nadopovat se lékama a zalézt pod deku s Cunninghamovou knížkou a otočit hlasitostí reality doleva.
Nejde to. Nic nejde.
Snad jenom dělat jakoby nic, možná se i usmát (ale to bude vyžadovat přílišnou námahu, takže seru na to) letargicky odpočítávat vteřiny do desáté hodiny večer, kdy konečně svět ožije a kdy bude bezpečný najít v šuplíku svou poslední cigaretu nebo vyndat kamarádský ostří.
A zejtra se tvářit jakoby nic, protože mi taky nic jinýho nezbejvá.
Všichni se změní. Absolutně všichni.
Nenávidím muže. Všichni znají tu knížku Muži, kteří nenávidí ženy. Já jsem "žena, která nenávidí muže. Kromě jistých výjimek. Ale těch moc není. Nenávidim tuctový chlápky, hrozný borce v tričku s krátkým rukávem, aby se všichni posrali z jejich anabolickosteroidovejch svalů. Nesnášim jejich pohledy a nesnášim jejich tupou představu o sexu. Nesnášim jejich odporný těla. Nesnášim jejich agresi a jejich domněnku, že jsou z nějakýho důvodu důležitější. Nejsou. Nenávidim je.
A proč? Berou mi moje kamarádky a potencionální milenky.
Proto.