znovuobjevení lásky

Dnes v 11:08
myslím, že je moje mysl do jistý míry mužská. zkazila jsem se, nakazila jsem se každou knihou, každým slovem, který jsem přečetla od zakazovaných autorů. teď je moje hlava podobně zvrácený místo, plodící podobně obscénní věty.
nejsem si jistá, že věřím na lásku. aspoň na tu heterosexuální. je to stavebnice, lidi do sebe zapadají jako kostky zasranýho Lega, ovládáni hormony, rozmnožovacím pudem a instinkty. úsudkem od přírody, genetikou. s tímhle člověkem budou moji potomci mít nejlepší šance na přežití, je to tam někde prostě zakódovaný. celý je to jeden velkej podvod. jen chemie a biologie. fyzická přitažlivost, přitažlivost těla. lidem je u prdele, na co myslíš. jestli máš hlavu plnou filozofů a kvantový fyziky. vůbec na tom nezáleží. veškerá milostná poezie je psaná pohlavním orgánem. plození potomků. šíření svých genů.
jak řekl Rimbaud, lásku je nutný znovu objevit.
 

kopřivovej čaj

Včera v 11:06 |  words
marně se utápím v táhlých tónech Anne Shelton, jsou tak melancholický
tak beatnický a krásný, jako by konejšily, jako by něčeho takovýho byla skutečně hudba stará sedmdesát let schopná
Lili Marlene
a další na řadě Brahms
tolik bych si přála jenom poslouchat starou hudbu a číst básně, bušit do psacího stroje
pod světlem zářivky a v kouři cigaret, popelník plnej vajglů
a na stole hrnky studenýho plesnivýho kafe
už několik dní je mi zvláštně
už několik dní se můj mozek vznáší v neurčitu, můj ztýranej mozek
scvrklej dehydratací na velikost vlašskýho ořechu, plnej brouků
můj ubohej mozek
snažím se ho pokropit kopřivovým čajem, aby ožil
jako uschlá květinka v na troud spálený poválečný zemi,
aby se zazelenal a zvedl okvětní kalich ze suchý země
nepřestávám doufat
a opakovat, že jsem unavená, potřebuji výživu přímo do žíly
a taky kompletní dílo Allena Ginsberga, a oblopit se krásou světa, obrazy a sochami
a pak možná uvěřím, že to všechno dává nějakej neurčitej smysl
tóny houslí
slíbila jsem to.
duchem nepřítomná přítomnost je horší než několikrát denně se opakující minulost
a já se užírám svými sny, zdají se mi hrozný hrozný sny
tlukot srdcí mi tolik schází
měla bych prostírat stoly a šůrovat kouty porostlý pavučinama
měla bych se naučit vařit, péct (smažit už umím)
měla bych začít háčkovat staromódní dečky
a přemýšlet nad jmény pro moje děti z alternativního vesmíru, ze zásuvky "možná"
a taky hodit za hlavu veškerou svou ambicióznost.
podstoupit terapii pro "léčení homosexuality",
začít nosit zástěru a plastový perly na krku
necítit nic, jen se blbě tlemit a odložit osobnost na hřebík
to je bejt perfektní.
přeju si jen bejt chvíli sama, tak už všichni vypadněte.
já a pan Brahms, sedneme si naproti sobě na gauč a budeme kecat o tom, jak je svět na houby.
katarze. očista do čista kopřivovým čajem.
píšu svoje myšlenky, jak jen mě napadnou,
přemýšlím, jak ujetý by bylo mít sex za zvuků Hungarian dance
asi dost a to, abych to udělala já
probírám se bludištěm svýho myšlenkovýho paláce
architekt, kterej ho stavěl, byl totálně šílenej
byl to zasranej schizofrenik.

vývrtka

Včera v 10:52 |  words lost in the echo
16. duben 2017
je 3:30 ráno. poslouchám Joy division a myslím na růžový vlasy. na hrsti růžových vlasů, který po mně budou zůstávat ve vaně. na narůžovělou vodu. na bolest na hrudníku, na narůžovělou vodu vycházející z mých plic.
je mi trochu na zvracení, stejně jako včera. přemáhám to, ale jde to hůř. jsem ve tmě a zmocňuje se mě ten neklid. už ho znám z dřívějška, ale stejně mám pocit, že zešílím.
she's lost control.
přemýšlím nad tím dokonalým kruhem. přemýšlím nad tím, co mi řekla cvokařka. opsala jsem se svými naučenými mechanismy kruh. jsem zpátky tam, kde jsem byla na konci základky. nic tak deprimujícího jsem nechtěla slyšet. samozřejmě, že to vím. v mým případě je to spíš spirála, stáčím se ve vývrtce k zemi jako hořící letadlo.
šílím, protože mám strach. že zas zůstanu úplně sama. ovládá mě panika. vyšiluju.
poslouchám Take me to church a mám strašnej strach, že mě opustíš. jako milion lidí předtím. jako všichni.
 


postava ze Sartrovy knihy

Včera v 9:54 |  words lost in the echo
kapky kávy na podlaze. odráží se v nich celej svět. celej odpornej širej svět.
seděla na mojí židli, na opěrátku mojí židle, jako sup za mým krkem, čekající, až padnu mrtvá k zemi.
metastáze na duši. fyzická bolest už zase nevadí, už ji zase necítím, už zase...
po stý, po tisící, po miliontý. ležela jsem v posteli, na svět pomalu padala tma. křečovitě jsem se držela polštáře, jako by to bylo to jediný, co mě dokáže udržet příčetnou, při zdravým rozumu. jenže Nauséé se ve mně převalovala jako olovo. zvíře v posledním tažení, který kope a drápe a kouše kolem sebe, proti neviditelný síle. ne, necítila jsem slzy. tekly samy, já jsem je nevnímala. v mojí posteli nebyl nikdo než já a ona. políbila mě a vdechla do mě tisíce nočních můr. moje koutky jsou teď příliš těžký.
myslím na zádušní mši. myslím na vysoký stropy kostela. myslím na tebe. v duchu křičím. vyřvávám si plíce, křičím ze sebe všechno, co nejsem schopná zformulovat ve slova, všechno, co se ve mně usadilo na dně jako kal. olovo a kal a černá žluč, jsem toho plná. moje žíly jsou těžký jako elektrokabely a cokoli, co v nich proudí, se zdá ještě těžší.
budu psát v jinotajích, protože to jinak neumím.
a budu psát agresivně jako vždy. rozmlátím při tom celej pokoj. celej svět. celej vesmír.
ležela jsem ve tmě a přemýšlela, čím rozbít samu sebe.
alkohol nechává všechno zmizet. je to Houdini, pomáhá mý mysli v úniku ze skleněnýho pekla. na chvíli je ta obrovská tíha aspoň částečně pryč. na chvíli.
"připíjím ti na počest, ty kundo." slečnu Depresi bych s radostí vyměnila za pana démona Alkohola. pana Heráka, pana Kokaina. cokoli, jen se dostat z popelnice.
jsem postava ze Sartrovy knihy. jsem chlápek z Nevolnosti, jsem ten týpek, co vidí bzučící sochy, jsem osoba, která tráví dny v zatuchlým temným pokoji, která má nádherný představy o létě a nakonec skončí se zlomeným srdcem, protože představy jsou zase jenom představy a realita je taková, že všichni cítí její nemoc, její šílenství proudící žilami. a sluneční svit to jenom zhoršuje.
když zůstanu dost dlouho mezi čtyřma stěnama, začnu být paranoidní. navrací se ta stará známá paranoia, strach vyjít ven na ulici, mezi normální lidi, kteří jako lusknutím prstu opovržlivě a nepřátelsky shlíží na mou maličkost. odsuzují. soudí. vidí skrz mě jako skrz sklo. až na dno tý zanesený duše plný olova.
pak už je snadnější zůstávat doma, nemuset se s tím vypořádat. rozumím lidem, kteří nevychází ven. kteří se bojí vyjít ven. rozumím lidem s brokovnicí u hlavy. jsme všichni ze stejných sraček.
probudila jsem se, měla kocovinu, aniž bych něco pila.
sebedestruktivní tendence. sebedestruktivní tendence, protože na mým těle nezáleží ani trochu, bolí to uvnitř, v duši. rozervala bych si hrudní koš a obvázala svou duši obvazy, kdybych si byla jistá, že tam je.
zavolat panu Zázrakovi, ať dotáhne kilo trávy a pak si s ním zašukat, protože jediný, co chci, je překonat tu zasranou letargii, katatonii mých nervových zakončení. jsem kámen, co chce něco cítit. sebedestruktivní kámen. egoistickej nemorální kámen. špatnej skrz naskrz prohnilej kámen.
kumuluje se ve mně touha žít. kumuluje se ve mně touha po celým světě. čím víc jí je, tím víc trpím. tiše.
bylo mi čtrnáct a zalezla jsem do ložnice, ležela na posteli v úplný tmě, se sluchátky v uších, v dokonalým osobním Infernu. jako ten pes z Donnieho Darka, co si zalezl pod verandu. ne aby tam umřel, ale aby byl sám, protože každá lidská bytost umírá sama a já umírám sama denně. a mám toho po krk. nechci. nemůžu.

Jesus cries, girl

15. dubna 2017 v 13:16 |  vejlevka
začínám se zase pomalu rozpadat. jsem jako starej opuštěnej dům, kam si chodí feťáci střelit zlatou ránu. oprýskaný zdi, opadávající omítka. dům někde uprostřed ničeho, uprostřed křovisek. děsím lidi svou prázdnotou, připomínám jim, že jejich dům skončí jednou taky vylidněnej. zpustošenej a prázdnej. bez života.
tak si připadám.
jo. Kriste, taky pláču. protože se všechno zas pro jednou zdá beznadějný. v hlavě bzukot včel, ale nikde žádnej rozkvetlej strom.
měla bych začít zase brát prášky, jinak mi hrozí reálný nebezpečí zhroucení. odstřelí mě, jako ten dům. nacpou TNT a já se rozpadnu a zbydou ze mě jenom ruiny. jenom cihlově zbarvenej prach. vápno. cítím, jak to přichází. je to jako bouře, oko hurikánu v mým hrudním koši. mezi žebry. ubírá mi kyslík a já se nebudu moct nadechnout, budu jenom tři dny v kuse ronit slzy. jako se to stalo už tolikrát.
z nějakýho důvodu mě poslední týden pronásledují hnusný vzpomínky. jenom ty hnusný. je to zástup postav, flashbacky, letí mi před očima jako vlákna babího léta. už týden jsem nevylezla z pokoje. týden jsem neopustila pokoj svýho duševního inferna. už ani nevím, kdy jsem naposledy s někým mluvila. jsem ve svým pokoji a divím se, proč přede mnou rodina zavírá dveře. proč zavírají všechny dveře...nebo je zavírám já? měli by být ostražitější. možná brzo začnu nahrávat svých třináct kazet.
myslím na ten den, kdy jsem přišla do školy po další hádce s otcem. nevím proč. mám to v hlavě a nemůžu na to přestat myslet. smýkal se mnou přes celej pokoj, jako bych byla hadrová panenka, jako by mi bylo kura pět. jsem zmetek. zmetek. a vzniklo to zas a znova kvůli mý reakci na strach, na stres. fight or flight. měla jsem se zavřít do koupelny nebo zdrhnout pryč, jenže jsem si vybrala možnost "bojovat" a byla jsem hrubá, byla jsem drzá a vyděšená. náš "vztah" je tak posranej, že reaguju, jako by to byla cizí osoba. co jsi to za tátu...prášky v krabicích na poličkách, moje smutný pohledy, který si naprosto mylně interpretuješ jako pohledy "nasraný". fakt, že chodím k psycholožce. fakt, že chodím k psychiatrovi. a tady jsi a nazýváš mě zmetkem. když nad tím tak přemýšlím, ze všech označení je tohle asi nejbolestivější. nemocná a vyděšená a na práškách a stejně nás od sebe musela odtrhávat máma.
seděla jsem ve škole a spolužačka viděla ty rudý pruhy na mých ramenou, skvrny na rukách, ze kterých se postupem času staly modřiny. stejně, jako vídala jizvy. rudý krvavý řezance na mých rukou. neudělala nic, nikdy. nikdo nikdy nic neudělá, dokud není pozdě.
ani se nesnažím hrát, že je všechno fajn. nic není fajn. nemám na to energii. ztratila jsem důvěru. je to stejná situace, jako když zmlátíte štěně. vyroste z něj dospělej pes, ale stejně vám to nikdy nezapomene. nikdy už vám nebude věřit.
jsem pes, jsem dům, jsem ta divná holka. jediný vlákno, který mě ještě drží.
snažím se umlčet pravdu. objektivní vnímání reality. snažím se udržet na laně provazochodců a na nohách mám lodičky z mýho maturáku. zkouším umlčet Pravdu. jenže tu jen tak neumlčíte, zvlášť, když se její hlas ozývá přímo ve vaší hlavě. jsem už skoro dva roky sama, i předtím jsem byla sama. i s ním jsem byla sama. jenom s ní bych nedokázala být sama, s ní jsem nikdy sama nebyla. tuším, že si mamka začíná dělat starosti. doufám, že jí dojde, ža nejsem "normální". pamatuju si, jak zoufale se vyptávala na R., jak hrozně se jí líbil a mně došlo, jak nepříjemný mi to je. jako kus masa, kus hadrový panny,...možná je čas přiznat barvu. možná je čas přiznat barvu všem. už zase být zasraným zklamáním. zmetkem.
zasraný Velikonoce. jsem vegetariánka a feministka, horší svátky než Velikonoce snad neexistujou. ale je fajn vědět, že Ježíš taky brečí. aspoň v tom nejsem sama.



Další články


Kam dál