modrý vlasy

17. února 2018 v 4:12
procházím galerií
poprvý v životě
určitě ne naposled
je to méně nepatřičné
než jít sama chlastat?
je tu klid a ticho
je tu všechno to
co není tam venku
a holka s modrými vlasy
která se tak krásně usmívá
tak milej úsměv venku nenajdeš
na ulici
nebo pohozenej v křoví
bylo mi teplo
z těch jejích vlasů
asi jsem se zamilovala
nemůžu ji dostat z hlavy
a nikdy ji už neuvidím.
typický.

 

křídla

14. února 2018 v 22:09 |  nahromadě
mou ruku jsi tisknul na svůj hrudník
a nenápadně mi měřil tep
-jsem už mrtvá?
připadám si tak.
ale když se naše vyschlý rty
rozhodnou líbat
vždycky to zní jako
šustění motýlích křídel.

infekce

1. února 2018 v 18:26
Mistr a Markétka
mistr, to on byl,
mistr v tom, jak tě rozbít
a já tě měla slepovat
a rozmlouvat, ať se nezabíjíš
doprdele, Markéto, kam ses poděla?
celý to bylo takový smutný
jako vtipy Bernarda Blacka
a stejně černý
vlasy jako káva
a hnědý oči, tráva
v tvým pokoji
a to malý kotě...
všichni lpí na svých zvířátkách,
jen já jsem píča, co nemá ani zlatou rybku,
bojím se mít ráda i to malinký,
že kdyby umřelo, cítila bych nebo necítila vůbec...
Maki měla kočku, šedou nebo zrzavou.
číču.
seděly jsme na schodech feťáků
a pršelo
no tak, jez, to tě nezabije.
kážu vodu, piju víno,
piju ty dešťový kapky,
olizuju zábralí a přeju si žloutenku
asi.
byla bílá jako smrt i v létě,
nejbělejší, když měla něco nahlas číst
psychická infekce je skutečná
bacha, koho si pouštíš do duše!
dvkrát do stejný řeky...
Markétka se upsala ďáblu
nikdo se nezajímá, jen fyzikářka
ptá se, co jí
a já paralelně hladovím s ní
ale ne dost, aby se někdo staral.
šílenosti...
Maki byla umírající kotě
pro jednou v životě jsem chtěla zachránit
živýho tvora
skončila jsem na psychině...
 


zen

1. února 2018 v 18:09 |  nahromadě
poslední dobou mám pocit, že se na mě dívá Buddha
tak, jako se říká dětem "Pámbíček to všechno vidí."
říkám si "Buddha to všechno vidí, ty debile."
"Big Buddha tě sleduje."
minimálně na mě mrká z přebalu knihy
O SMRTI A ZNOVUZROZENÍ se to jmenuje
stránky o věčnosti duše
popisy toho, jak má člověk při umírání ležet
a na co má myslet
co si má představovat
aby jeho duše našla ten správnej EXIT z tělesný schránky na dopisy
aby to umírání bylo takový úplně normální
úplně přirozený
klidný
"Věříš v nesmrtelnost duše?"
příště aspoň zalži.
pouštím si do uší cizí hlasy cizích mužů
vypráví o loukách a horkovzdušných balónech,
který odnesou všechny špatnosti pryč
a chrámech vprostřed lesů
a tichu
a že mám dýchat.
pouštím si do hlavy podprahový signály
hlasy, který něco šeptají
přijde mi to trochu nebezpečný
autohypnóza
třeba pak už nikdy nebudu tím, kým jsem teď
co by byl život bez nbezpečí
lotosový květy a čakry a energie a zákon přitažlivosti
pozitivní mysl
cynická skeptická
negativní
snažím se teda dýchat
myslet pozitivně
a převlíkat se čelem vzad Buddhovi.
říkala, že smrtí to nemůže končit,
že příroda je tak dokonalá,
že smrt nrmůže být koonečná stanice.
já myslím na zákon zachování energie
gymplácká fyzika tváří v tvář religionizmu
pokud energie nevzniká ani nezaniká,
pouze se jedna forma mění ve druhou,
dokážu udržet paniku na uzdě.
když jsem byla malá, nemohla jsem říct slovo "smrt",
ne z důvodů artikulace, ale kvůli významu
a taky jsem byla přesvědčená, že když neřeknu večer mámě a tátovi
"dobrou noc",
tak do rána umřou.
tak jsem čekala dlouho do noci, než přijde táta z práce,
abych jen otevřela dveře na chodbu a řekla:
"dobrou noc."
a pak mohla klidně usnout.
dodnes mám takový stavy, kdy jsem si tak nějak vědoma svojí existence,
jsem si skoro jistá, že prožívám depersonalizaci,
vylamuju se ven ze svýho těla
a nejsem s to pochopit, že já jsem já
a pak přijde ta myšlenka
UMŘEŠ UMŘEŠ UMŘEŠ
AŤ JSI COKOLI
JEDNOU, VŠAK POČKEJ...
a tak na mě kouká Buddha ze sytě červený knížky
O SMRTI A ZNOVUZROZENÍ se to jmenuje
a já se snažím ze všech sil zapomenut
co o smrti říkal Camus, Sartre, Kierkegaard
a většina mých oblíbených filozofů


hrobový ticho

1. února 2018 v 18:08 |  nahromadě
vyjdu ze svýho pokoje
hrobový ticho kolem
zničehonic
máma a táta
utichají
jako by plánovali
narozeninovýpřekvapení
pro mě
devět měsíců dopředu
sedím nad čajem
sedím nad studánkou
plnou čaje
zhlížím se v čaji
jako Narcis
vypadám žlutě a citronově
a hrobový ticho kolem
a na konci drátu
na konci telefonní linky
není nic než má máma
a hrobový ticho je
tíživý hnusný děsivý
jak se to stane?
že ztratíš svý rodiče
ještě dřív, než je ztratíš?
víš, co tím myslím.
jak se to stane, že vyrosteš
a vedeš postelový konverzace
s mužem tvého života
pro dnešek
o politice a drogách
a všech těch děsivých věcech?
hrobový ticho
zachraň se sama.
uklouznutí života
mami, lituješ, žes mě měla?
nejsem tady
žiju jinde
žiju.
Ž I J U
a hrobový ticho
tak nějak obklopuje to mý žití
a hrobový ticho
tak nějak pohlcuje ty věci
co maj bejt vyřčený dřív než bude pozdě
a hrobový ticho
tak ňák
splývá
s bílým šumem
který vytváří televize, nicneříkající obrázky
vymytý mozky na gauči
chci svou mámu zpátky
chci svýho tátu zpátky
hrobový ticho mi je bere
a bude brát
dokud...

Bowie

22. ledna 2018 v 11:48 |  nahromadě
10/1/2018
vybavuje se mi to úplně přesně, čistě a jasně. ohřívala jsem se o žebra radiátoru, trochu tlačí do zad a zanechávají vertikály na kůži. asi sněžilo, asi jako dneska. určitě mrzlo, byl to jeden z těch mrazivých dní ledna. loni jsem zamrzla na celý dva měsíce, leden jsem strávila ve ztuhlosti jako hybernující had a v únoru už jsem ani nepředstírala, že hybernuju. jen jsem se snažila zachránit před mrazem. schovej si zbytečky tepla do sklenice od marmelády, v zimě se ti budou hodit. únor jsem strávila sledování měnící se oblohy, ráno sivá, v poledne šedivá a navečer zase další hnusnej odstín. minulej únor jsem se vykašlala na školu díky sílící zimě na mým mozku a pak musela dělat komisionálku kvůli absenci.
bylo to přesně před rokem, seděla jsem tady a plamínek svíčky plápolal, jen ten plamen a jinak tma. a Bowie, samozřejmě. seděla jsem na zemi a brečela a pokojem se rozléhal Life on a Mars. ty první tóny, klapky klavíru, hudba z Vesmíru a mně bylo nelehko na duši.
Bowie byl pro mě jako šedá eminence, pokaždý přítomnej v tom zlomovým okamžiku. pravá krása 70's, krása v odlišnosti, krása všech těch třpytek, krása glamu, krása holčičí revoluce a pusy namalovaný rudou rtěnkou. na nějakou dobu jsem byla posedlá filmem Velvet goldmine, dekadencí a Oscarem Wildem. vlastně pořád jsem.
Bowie byl u zrodu mý bisexuality, bláznosvství a bohémství. objevila jsem si ho sama, stejně jako všechny ty věci, který dnes dohromady skládají mě. věci z minulosti, desky, filmy, obrazy, básně...je to jeden z nejnádhernějších pocitů, když hovoří věci z minulosti, skrz desetiletí a někdy století, a já cítím tu zvláštní spřízněnost.
už je to rok, hřála jsem se o radiátor a nepochybně jsem se toho dne s někým pohádala, připadala si unavená a zoufalá. a pak jsem už jenom poslouchala hlas umělce, který už nebyl mezi živými a poprvý po několika měsících jsem si uvědomovala tu nekonečnou krásu, která navzdory mrazu, sněhu, rozbitým neuronům a dokonce smrti, která pořád přetrvává.
jsem tady, stejně jako před rokem. poslouchám Lady grinning soul, svíčka plápolá, elektrická kytara kvílí a Bowie je pořád naživu stejně jako vždycky, když ho poslouchám. moje vlasy ryšavý jako ty jeho na obalu Aladdin sane. sníh pořád padá a zima pořád mačká moje tělo jako nepovedenou stránku deníku, ale Bowie...Bowie to dává do pořádku.

sloky

22. ledna 2018 v 11:42 |  nahromadě
malinký stolečky, minižidličky
seděla jsem vždycky úplně vzadu
dobrovolně mžourala na plátno
únava mi seděla na očních víčkách
a moje tělo strhaný? ztrhaný?
vlekoucí se za svítání černošskými ulicemi a vztekle shánějící dávku drogy
vlekla jsem taky svý tělo
kroky nočním městem
únava mi seděla na očních víčkách
víkách popelnic
a dál už nic.
probírat poezii je nebezpečné
na plátně
sloky
psané psacím strojem
Prozřetelnosti
vídám znamení na každém kroku
z hlouby duše
miluju
Poezii
je jako matka
protože utěšuje
má máma nedokáže utěšit ani sebe
je jako milenka
odkládá vrstvy oblečení
obnažuje
takový milý malý Oidipův komplex

Sníh padá na město, na město zšeřelé,
v tvém oku roztává se v louže popele
a z věží hodiny jak panny zrazené
padají v náměstí, jezero kamenné.
jdeš tudy prvně sám se srdcem churavým,
a proto se ti zdá, že trpíš světem vším,
a zatím jsi to ty, jen ty a zčásti jen,
jenž hořem soukromým jsi kdesi poraněn.

(2/1/2018)

plastová krabice

25. prosince 2017 v 22:58
měla jsem chuť si kleknout k radiátoru a ohřívat si záda a říct jí něco jako...
"Úplně cítím, jak mi v hlavě probíhají zkraty. Elektrický zkraty. "
Štědrý den.
myslela jsem na Sylvii Plathovou, držela v náruči svoje děti, který skoro otrávila plynem, když se zabila. držela je v náruči a zdobila s nimi vánoční stromeček, nikdo než ona a její děti. zvedla svoji dcerku do vzduchu, aby na vršek stromku připevnila vánoční hvězdu. těžkost a smích, kterej řeže hluboko. a manžel, její muž je přítomnej v tom, že je nepřítomnej a vyznívá to milionkrát palčivěji než v jiný dny. Sylvie, která pláče a mluví o tom, že ji stvořila, stvořila ji ve svých myšlenkách, tu holku, kterou šuká její muž. Je utkaná ze Sylviiných úzkostí a obav.
všechny to tak máme, že?
ale ne. ten den jsem se cítila jako Sylvie a toto vědomí mě sráželo k podlaze a nutilo hřát se u radiátoru. nikdo neřekl, že to bude snadné, nikdo taky neřkl, že to bude takhle těžký. fyzicky mě všechno bolelo,..a psychicky jsem hořela.
ne. není to nic, co by dokázal člověk ovlivnit. ber svoje prášky, spi osm hodin denně a zdravě běhej a choď jíst. můžeš se třeba rozkrájet, ale pokud to máš pod kůží...mám pod kůží. těžko říct, ještě obtížněji popsat. celej život se zpomalil, celej svět přešel do slow motion. vlastně ne, jen já přešla do slow motion. pocit drogovýho opojení, zatímco moje tělo zůstává čistý. jsem zpomalená a nekonečně dlouho se opírám o stůl a nabírám sílu pro další krok. pro další pohyb. a nejhorší je to vědomí, že všechno ostatní, všichni ostatní, fungují normálně, stejně, správně.
zpomalenost, tak trochu necitlivost, tak trochu mlha, když tak nějak nevnímáš, co ti máma řekla před pár vteřinama.
myslela jsem na můj maturitní ples. že jsem se takhle cítila v ten den. Melancholia se vynořila zpoza mraků a hrozila kolizí se Zemí. a já ve zpomaleným záběru lezla z vany, zpomalená a obnaženější než obvykle, až do morku kostí.
asi deset let jsem žehlila tři košile. přišlo mi to dokonale zbytečný, pořád se krčily, pořád se samy od sebe mačkaly, začni znova znova znova...
všichni věděli, jak bude ten den vypadat. zpomaleně jsem balila dárky a zpomaleně si uvědomovala tu hořkou pachuť na patře. asi před dvěma týdny jsem se skoro pozvracela, příliš jsem pila a zatoulala se příliš hluboko do králičí nory. kobka, podzemní prostory osvětlený loučemi. asi to nebyly louče, ale v mý paměti jsou. v mý paměti jsem v podzemí a najendou se mi zvedne žaludek ze všeho toho kradenýho piva, z toho, že jsem zmrzačená, že jsem zmrzačována, z mý vlastní krve a z vědomí sebe sama. snažím se dostat ven a v mý paměti vede z toho prostoru tisíc schodů, tisíc let, než se dostanu na povrch Země, než se nadechnu smogovýho nočního vzduchu a než ustane moje dávení. nezvracela jsem, ale od té doby mám dojem, jako by mě Nausea doprovázela na každým kroku, kdykoli se může vrátit, kdykoli mě může překvapit. čeká na příhodný okamžik, číhá.
snažím se nemyslet na tu podobnost mezi mnou a jím. bratr mojí mámy. pokoj ve štítu domu, odstrčenej od zbytku. taky mám takovej pokoj. a stejný prášky proti té svini a stejně se u mě míjí účinkem, stejně hltvě piju z lahve (někdy) a stejně někdy tahám z cigarety smrt. nemyslet na ty stejnosti, nemyslet na myšlenky, nemyslet na nic. nemyslet na bezmocnost, nemyslet na ten večer před pár dny, když jsem procházela tmou a v puse začala matně cítit krev. bylo to doopravdy? bála jsem se, že začnu kašlat, chrchlat a na bílou silnici dopadnou hnusný rudý kapky, černý cucky z mých plicních sklípků, černí osminoží pavouci, kteří mi občas přebíhají z pravé plíce do levé a pak zpátky.
vánoční baňky od loňska jaksi ztěžkly. stejně jako sklenice vína, ale to byla moje vina. kdybych mohla, pořídila bych si bezednou sklenici. objem běžné sklenice je pro mě nedostačující, jen ji naplním, můžu ji zas dolívat. kondenzace. víno se jaksi vypařuje, mění se z kapaliny v myšlenku v mý hlavě.
nebezpečnou.
jsme lidi, kteří trpí o Vánocích. jsme sami, jsme přesvědčení, že jsme sami. drásáme svou kůži, drásáme svý těla a svý duše. drásáme do deníku, do obskurních blogů, brečíme o půlnoci, když se konečně odvážíme popřát Veselé Vánoce těm lidem, kterým na nás nezáleží a pak obsesivně čekáme na odpověď, kontrolujeme mobil a každou minutou se víc a víc nenávidíme, když odpověď nepřichází. a jsme herci, jsme divadelní hvězdy, jsme divadelní meteority, protože padlí. předstíráme a naše vystoupení jsou lepší i horší. a jsme vlastně sobci, jsme nevděční, jsme kurvy flirtující u baru se smrtí. trpíme o Vánocích, protože se dáváme špatným lidem. trpíme o Vánocích a tu radost, čirou radost, kterou pociťujeme, pokaždé šoupneme do kouta. jsme masochisti, jsme přesvědčení, že ani tu špetku štěstí si nezasloužíme a přitom...jo, jo sakra! jsme to my, děti, který se děsí toho, až jednou budou dospělí a samotní, až budou jejich Vánoce osamělý. Jsme Vočkové ze Simpsonů. včera jsem poprvé pochopila, proč se Vočko tradičně každý Vánoce pokouší o sebevraždu. chápala jsem ten pocit, chápala jsem jeho motivy. chápala jsem...
ale život je tolik krásnej. život umí bejt krásnej. je tu toho tolik k vidění, cítění, prožití. je tu tolik bolesti a stejně tolik krásy.
Sylvie, Sylvie...vidím tě a tvoje světlý kadeře a tvou provokativní rtěnku a jak jsi zalezla do sklepa, v krvi jed a čekala na smrt. vidím tě jasně a čistě a myslím si, že jsi dělala, co jsi mohla.
nejsem jako ty, Sylvie. cítím se jako ty, cítím se jako bratr mojí mámy, cítím se jako lidi, kterým slzy kapou do štědrovečerní polívky, ale nejsem ty. už nejsem ty.
babička říkala, že ho dáme do plastový krabice a pohřbíme do země. pohřbíme do země urnu v plastový krabici, ale ne jeho. a všichni jsme to tak nějak intuitivně věděli. bude svítit slunce, dnes bylo jasno a sluníčko svítilo jako pomatený. zasypeme tu krabici hlínou ze zahrady, takže bude v naší zemi. to řekla a rozplakala se.
musím tě nechat jít, všichni musíme. tak vnímej, vnímej ta slova a vnímej pláč ostatních, protože žádná lidská bytost není ostrovem sama pro sebe. jsme součástí něčeho většího, jsme všichni spojeni neviditelným vláknem.
jen se podívej, jak jsi postrádán...
(podívej se, jak bys byl postrádán...)


Zvlčeti/Rhytm 0

18. prosince 2017 v 0:11
"to kousnutí mě mrzí, asi to trochu bolí..."

zvlčilý adj. = takový, který se zvlčil, zdivočelý, zhrubělý
zvlčít = státi se vlkem
vlk (o člověku) = Expr. odvážný, zkušený, ostřílený muž, nebojící se nebezpečí a vyhledávající je; zlý, krvelačný člověk.

kruhovitá modřina na mým stehně, obtisk lidských čelistí. stále. tam. je. modrá, fialová.
stejně jako dva propojený kruhy na mý paži, zahryzl ses do mě a podtlakem mi vytvořil modřiny na tepnách. necitlivost. necítím tu část kůže, ještě pořád. moje tělo teď koresponduje s mojí duší. vypadám jako zbitá. pokousaná. vypadám, jako by mě někdo zmlátil. už bylo načase.
nechápavě jsem zírala na řezný rány na hřbetu svojí ruky, který jsi mi způsobil a jen tak vzdáleně si uvědomovala, že to vlastně bolí. štiplavá bolest, příliš familiérní, příliš známá a blízká.
připomeň mi...připomeň.
potkala jsem Siriuse.
potkala jsem samu sebe na veřejných toaletách, duhovky měly barvu zlata.
"nejsi speciální sněhová vločka." Ó, a jak ráda bych jí byla!
pod správným osvětlením vypadají moje oči jinak, ale bez rozsvícených světel je to míň nebezpečný, tak se to nikdy nedozvíš.stejně jako se nedozvíš, kdo mi způsobil ty modřiny, který mi připomínají celý galaxie, celý hvězdokupy. mý tělo vypadá jak vesmír.
souhvězdí Sirius.

Rhytm 0 (1974)
Abramović stála nehybně v místnosti, na stole před ní leželo 72 různých předmětů, některé neškodné (kniha, olej, peří, růže) a některé potenciálně nebezpečné (hřebíky, nůžky, jehly, zbraň). Publikum mělo možnost kterýkoli z předmětů vůči Abramović libovolně použít. Odvaha diváků se postupně stupňovala a během šesti hodin, kdy performance trvala, ji postupně zbavili oblečení, pořezali na několika místech, dokonce ji vložili nabitou zbraň do ruky a přiložili ji k jejímu tělu.

sníh

26. listopadu 2017 v 21:11
probouzím se s děsem.
každý ráno se probouzím se strachem, že venku napadl sníh. pamatuju si, jak jsem se cítila minulou zimu. myslela jsem, že se jara nedočkám, zoufale jsem čekala, až vykvete třešeň. byla to snad nejdelší zima v mým životě. chlad mi pod nehty strkal špendlíky, v jednom kuse jsem se třásla zimou, zimou a pod tíhou myšlenky na smrt.
poletující sníh se podobá popelu. spalují lidi. spalují mrtvoly lidí. popel padá na můj jazyk, polykám pozůstatky svojí rodiny, klouže mi do žaludku jako med. poletující sníh, nejsem si jistá...jenom pomyslím na chlad a už jsem vyčerpaná.
myslím na to, že v zimě je to horší. pamatuju si, jak mě pálila ruka, seděla jsem s R. v kavárně před milionem let a vysvětlovala mu, že jsem nemocná. na sobě příliš velkej svetr a náplast špatně nalepenou na zápěstí. pamatuju si tu příchuť, jakou tehdy svět měl. byly to mentolový cigarety, dietní cola, káva z automatu v přízemí školy. příchuť "první lásky" a pak už jen popelu. svět chutnal jako bolest nohou a špatně osvícenej pokoj. svět chutnal jako zakázaný ovoce a jako pýcha, když mi doktorka řekla, že by měla hroznou radost, kdybych přibrala. svět chutnal jako mý první antidepresiva a železo v tabletách kvůli anémii.
svět chutnal i přes to všechno krásný jako smrt.
mám strach, že začne mrznout, že napadne sníh, že zmrazí elektrický kabely a zasype dveře a já si budu připadat izolovaná. v pasti. klaustrofobicky. sníh ve mně vyvolává klaustrofobii, vytvoří bílej rámeček kolem světa. zužuje můj výhled. pohled na kočku pod stolem mě znepokojuje, vypadá jako plyšová, objem její srsti se denně zvětšuje.
v domě mojí babičky už občas sněží, na okneh se vytváří námraza zevnitř. chodby jsou dlouhý a temný jako ty z mých nočních můr. prázdný pokoje, prázdní lidé. plná urna na skříni. dům je studenej a temnej jako pohled do mých očí.
hroby zapadnou sněhem. zem pokryje těžká vrstva popela a moje babička mluví o konci světa.
pijeme víno, už zase piju. nebe nebezpečně tmavne, ustaraně koukám skrz záclonu. mráz mi láme páteř, ohýbám se jako hořící papír. mráz mě lechtá na žebrech.
každým týdnem je to těžší, jako bych v tašce tahala větší a větší kámen. ukradla jsem ho Sysifovi. aspoň myslím. mám ve svojí paměti trochu chaos. usínám v autobusech, dotáhnu svý tělo před práh domu a tam se svalím a čekám, kdo mě najde. vždycky je tu zima. zima a tma. připadám si jako na návštěvě. navštěvuju místa, který jsem kdysi znala, ale bez mý přítomnosti se mění. nebo se měním já? v každým případě je to jediný místo, na který se ještě odvažuju mluvit. zajímalo by mě, jak dlouho už mlčím. kolik toho řeknu v průběhu dne. jsou to dlouhatánský pauzy mezi slovy, který jsou ještě bezvýznamnější než ta slova. říkám samý bezvýznamný prázdný neutrálnosti. neříkám nic. šumy v informačním kanále. nikdo se mnou nemluví, v cizím domě na návštěvě mlčím a potom zase odjíždím...
jsem tolik unavená. jsem unavená unavená unavená a je mi trochu špatně.
melancholicky chodím po obchoďáku, po katedrále konzumu. nenávidím lidi. koukám do výloh a připadám si mimozemsky. Vánoce jsou světelný roky vzdálený. věci jsou mi světelný roky vzdálený. nenávidím televizní reklamy. nenávidím Vánoce v naší rodině. nenávidím, jak při nich dobrovolně trpíš, jak je trávíš s člověkem, kterej se ti hnusí, už dvacet let. nenávidím. nenávidím, že tolik piju. stojím pod sprchou, smývám ze sebe inkoust jako tmu tmoucí. smývám ze sebe nenávist, smývám ze sebe vinu, smývám ze sebe to, že jsem se dnes ráno rozbrečela jen díky větě "where all your blood is washed away and all you did will be undone." smývám ze sebe větu o smývání vlastní krve. smývám ze sebe samu sebe, až ze mě zbyde jenom figurína.

it's murder-death-kill, it's kill-death-murder

21. listopadu 2017 v 11:32
hřeju si chodidla v černých silonkách.
nejspíš mám na sobě tytéž silonky jako na pohřbu. je v tom něco perverzního, nosit běžně oblečení, který nasálo pach smuteční místnosti, květin, svíček a chemikálií,...
dost. oblečení z pohřbů by se mělo hned po použití spálit.
možná se nechám pohřbít nahá. je zvláštní, že se lidem kupují obleky do rakve...být viděn naposledy. být viděn, pozorován. jak vypadám v té rakvi? šlo by mi tohle dřevo k očím? myslím na to, jak dlouho se pak vlákna rozpadají...
oblečení do rakve. buď to dokazuje můj ateismus nebo sklon k buddhismu.
v autobusu ze sebe vypisuju proud vědomí bez diakritiky:
zdál se mi kurva hnusnej sen během mých dvou hodin spánku mamka měla něco s hlavou a já říkala tátovi že se dům začne pomalu hroutit, pomalu začne upadat s tím, jak nebude mít chuť cokoli opravovat probudila jsem se a byla dokonale prázdná a byly asi čtyři ráno nebo možná pět
schizma mamka brečí a já vím, že brečí. otec spí na gauči a ségra začala poslouchat Řezníka to když se agrese vůči světu zdá nesnesitelná taky jsem to dělala
hřeju si chodidla v černých silonkách a myslím na to, že jsem včera málem omdlela v knihovně.
seděla jsem ve druhým patře u bílýho stolečku a mluvila s mamkou. všechno v té budově působí tak esteticky, tmavý kamenný podlahy a lesklý zábradlí...je to můj barokní kostel, při pohledu na těch osm pater nade mnou mám taky pocit maličkosti a bezvýznamnosti.
telefonní hovor. slovo "rozvod" visí ve vzduchu stejně jako slovo "smrt." vzduch se plní tabuovými slovy, až skoro žádnej vzduch nezbývá a já mám pocit, že se dusím.
poslouchám gangsta rap, dělám to vždycky, když se něco začne srát. mlátím do klávesnice. agresivně mlátím do klavesnice, písmeno písmeno písmeno. hádám, že tímhle člověkem teď prostě jsem. na ulici vrážím do lidí, poslouchám gangsta rap a kupuju si rudý prádlo.
seděla jsem ve druhým patře, malinký stoleček a malinká židlička v obří knihovně a mluvilla. slovo "rozvod" viselo ve vzduchu jako puch a ani jedna z nás to nechtěla vyslovit nahlas.
šla jsem potmě domů a oči mi slzely jen kvůli chladnýmu větru.
je to nádherný, jak se v listopadu všechno rozpadá. koroduje. všechno, včetně mojí vlastní rodiny.

***

"Takže crack už nikdy víc, ne?"
"Mh-h."
"Já jsem crack nikdy nebral. A ani ho nekupuju."
"A...co tak dokážeš sehnat?"
"Všechno..."
and with that, Mark Renton had fallen in love.

vize Gerarda

20. listopadu 2017 v 23:32
nebreč, mami. Kerouacovi taky umřel brácha. nebo breč, právě proto. breč a křič a rozbíjej talíře, stejně jich máme zbytečně moc. rozbíjej hrnky a rozbíjej skleničky. rozbíjej všechny ty blbý rekvizity, který se v kuchyni nastřádaly za jednadvacet let utopickýho manželství. vyřvi ze sebe tu frustraci, ten vztek, kterej jsi mi darovala. vyřvi ze sebe ten hnus. přestaň mlčet, proboha, přestaň mlčet na druhým konci imaginárního telefonního drátu. křič na mě, křič, protože jsem tak daleko. křič, protože bych na sebe taky nejradši křičela, ale hlavně mi řekni, jak ti mám pomoct.
myslím na tebe, mami, a to jsem jen několik cihel a trochu malty vzdálená. jak je to smutný, že když odjedu, ta vzdálenost se prakticky nezmění. telefonní spojení a pak ta chvíle ticha, kdy bych se asi měla začít svěřovat, jenže já mlčím a ty taky mlčíš.
slyším to až sem, až do Teď. vedle sedíte vedle sebe. vůbec ne vedle sebe. sedíte a mezi vámi zeje zasranej Grand Canyon.
u oběda mluvíš o svý frustraci, o tom, jak byly každý Vánoce pokažený. těžko si představit, jaký to je. dusit se kůstkou ve tvaru averze. polykat hořkost a polykat svařák a doufat…doufat.
tak už mami začni, prosím, křičet. vysvětli mu, jak to bolí. řekni mu to. řekni mu, že další Vánoce nezvládneš. že tyhle Vánoce nezvládneš bojovat sama.
slyším to až sem, až do Tohoto Momentu. je to jen vzlykot, ale když se pozorně zaposloucháš, uslyšíš tu hysterii skrytou za zdmi.
pomalu se začínám připravovat…mami, copak to nevidíš? dusím se averzí s tebou a přeju si, ať už to skončí.
slyším to až sem, z doby Před Rokem. Obluda se zjevila na schodech a já se jí chtěla postavit, jenže mi bylo jen -náct. zabila bych člověka, kterej by se ti pokusil ublížit, jenže… nikdy to není tak jednoduchý, že? a tak jsem jen s vysokým tlakem a návalem adrenalinu sledovala, jak na sebe necháváš řvát a viděla jsem tvůj tep. vraždila bych. a tvůj ,, manžel" seděl na tomtéž místě jako dnes. a já měla svázaný ruce, protože krev není voda. nebo co. začínám se připravovat, protože tuším, co ti zítra řekne psycholožka. mami, začni křičet, pak podepiš rozvodový papíry a začni znovu žít. protože tohle je zasraná Kafkárna. byla sobota a já měla pocit, že sedím v chatrči na Sibiři, čas se zastavil a ze zdí vzlínal pach staroby a rozkladu. a čas stál a v tom mezičase jsme na sebe pohlédly a já poprvý v životě věděla úplně přesně, co si myslíš. v kleci. pusto a prázdno a alkohol na stole a starý plesnivý sušenky, jen aby se neřeklo. a hloupost, nekonečná lidská hloupost a faleš, falešnej smích a falešnej pocit sounáležitosti. pošlete kondolenci a pak se smějte. nejlépe hlasitě, nejlépe vlastním vtipům. šmejdi. dusím se tím vztekem, jak je svět kurevsky nespravedlivej. chci pro tebe krásný Vanoce, i kdybych tě měla unést kradeným autem. chci tě odvézt pryč z tohohle Absurdistánu. nebudeš muset čichat hnusnou rybí polívku. poslouchat blbý kecy. klopit to do sebe, aby byl ten večer snesitelnej. myslet na Vánoce v dětství. dusit se těma vzpomínkama a pak zas přijít s rudýma očima. ujedeme. budeme slavit Vánoce s tvojí mámou a to tak, že se kolektivně nervově zhroutíme a třeba to bude podobná katarze jako v tý smuteční místnosti. zasraný Vanoce. ,,jak je to snadné, uložit do hlíny takový malý kousek bolesti…" jenže přes noc nasněžilo a ten malej kousek bolesti, kterej je větší a větší, není kam dát.

XYZ

16. listopadu 2017 v 12:59
vzduch zamořenej kouřem, ve vzduchu je jed.
chtěla jsem si jenom vyčistit hlavu a snad trochu plíce, jenže probíhala kremace stromu a ovzduším se nesly částice jeho těla. nejspíš král lesa, pyšný, hrdý, vysoký…stále jenom strom. ohnul se pod tíhou větru nebo nesnesitelnosti?
dýchat. vždycky mi říkáš, ať dýchám. tak se snažím a moje pravá plíce je probodena žebrem. dýchám a snažím se nemyslet na arytmii, která čas od času přeruší můj spánek. jako kdyby se moje srdce snažilo odkašlat, chrchlá a já se s hrůzou probouzím.
autentická retro party. i ty drogy byly dobový. byla jsem Kurt Cobain, ale nesehnala jsem zbraň.
a sobota je plačtivá. nebe pláče a já taky pláču. nedokážu ze svý hlavy dostat tu myšlenku…pláču tak, jak jsem plakala na AD. pláču kvůli smrti člověka, kterého jsem nedokázala zachránit. biologický pochody jsou absolutní a nezvratný, ale psýché lze napravit…stačilo by pár vět. stačila by možná jedna věta.
"Jsi milován."
šílenství koluje v mých žilách stejně jako v mojí rodové linii. myslím na to, jaký to bylo, nacházet kousky mozku mezi potravinami. vždycky to zní, jako když padá kočka, když si někdo prožene kulku mozkem? a my, my jsme jen produkty tohoto činu. dvě generace vyhřívající se na syntetickém slunci. panoptikum duševních úchylek. vzdoruj tomu, dokud můžeš. vzdoruj tomu, ale stejně neunikneš, pokud máš v hlavě ten stejný spínač jako já.
jako když táta nastavoval, aby vánoční světýlka na stromku před domem zářila ještě kolem sedmé, když jsme chodily do školy. ve správný čas.
světýlka v mojí hlavě se začala rozsvěcovat, když mi bylo čtrnáct. cvak. a to slovo bylo S V Ě T L O. ne, to slovo bylo O S V Í C E N Í. exteriéry mojí mysli připomínají hotel Overlook. mám dojem, že září každým rokem jasněji a jasněji.
neexistuje další měsíc, kterej by tak dokonale korespondoval s mojí duší, jako listopad. když všechno doslova hnije. listí a jablka, snad každej centimetr země. všechno se rozkládá, všechno je v rozkladu. dekadentní večírek světa před zahájením katarze. před velkým očištěním duše. v listopadu připomíná svět víc apokalypsu než cokoli jinýho. vím to, protože už mě to jednou napadlo, před rokem. je to opakující se obsesivní myšlenka a protože se s jistou periodicitou vrací, musí v ní být zrnko pravdy. nebe se barví do ohyzdných barev a mrtvolky hmyzu padají na zem.
tenhle měsíc má příchuť smrti, stejně, jako ten předchozí.
zatáhni závěsy, nech nad plamenem na lžičce rozpustit ten nejčistší endorfin, oxytocin a řízni to trochou noradrenalinu. chci tě intravenózně.

Le Bateau ivre

11. října 2017 v 11:33
pokoj.
já a skřípění brzd, linoucí se otevřeným oknem. zvuk města, života. zvuk, kterej mi přijde tak hrozně vzdálenej. od úterý, kdy jsem slavnostně přišla ve čtyři ráno domů, jsem neopustila svou postel. je to můj koráb. opilý koráb.
koráb na rozbouřeným moři. všechno se to děje v Podsvětí. všechno je hezky schovaný za oponou galantních slov. postavila jsem si kolem sebe hradbu z půjčených knih, usínám nad nimi.
cítím, jak se blíží přílivová vlna.
dnes ráno jsem se vzbudila a nedokázala se hnout. jen jsem dál ležela na boku jako raněný zvíře, který čeká na ránu z milosti. všechno se zdálo tak irelevantní. můj hlad, moje žízeň. moje děravá ponožka a rozcuchaný vlasy. všechno se zdálo tak irelevantní v porovnání s tou myšlenkou...
bude mít otevřenou rakev?

spala jsem v půjčené mikině. je v tom něco uklidňujícího. připadám si v bezpečí a navíc se plavím na svém korábu...
líbali jsme se v hale a já si zoufale přála, abych nebydlela s dalšíma dvěma lidma. třeba bych vážně dokázala na všechno zapomenout...ikdyž hluboko v duši vím, že žádný množství alkoholu, žádný množství trávy není dost velký na to, abych dokázala z mysli vypudit obrazy posledních dní.
hrůza života ve svojí nejčistší podobě. krystalicky čirá.

nedávám to, protože se mi hnusí pohled na psací stůl. hnusí se mi slovo zápočet. hnusí se mi ostatní studenti. hnusí se mi celej svět a jsem k smrti vyděšená z toho, co přijde v pátek...tváří v tvář smrti se všechno zdá tak neskutečně malinký. nicotný. zbytečný. jako by člověku vypověděly službu jeho vlastní smysly a jediný, co dokáže vnímat, je ta bolest.
stáli jsme v objetí a já stejně mrzla. i v té půjčené mikině.

asi před týdnem jsem si zkoušela černý šaty. chtěla jsem si je koupit, ale ne pto tuhle příležitost...takhle ne. takhle ne.

nic

8. října 2017 v 16:00
Sedím v tichu.
Před tím, než se pustím do psaní, snažím se většinou vybrat si hudbu. Podle nálady, podle fráze, podle části textu, která mi vytane na mysli.
Dneska ne. Dneska je má mysl čistý plátno. Objevuje se na něm jediný slovo, který jako by někdo střídavě vyrýval a následně zázračně zmizíkoval.
Jediný slovo. Sloveso.
A žádná hudba, nic na světě to nedokáže vyjádřit. Nic nedokáže vyjádřit to nic. Snad jenom bubnování kapek na okenní sklo, snad jenom ticho v kuchyni, když jsme seděly se sis u stolu a jedly narozeninový dort ze včerejška.
Nic nedokáže vyjádřit to nic.
Snad jenom zvuk otevíraných dveří, když přišel táta. S košíkem hub. A zarudlýma očima. A mně to bylo už v tu chvíli jasný, ještě dřív, než to vůbec řekl nahlas. A v tý chvíli jediný, co jsem si dokázala představit, bylo, jak ráno telefonuje s mamkou. Jak bere koš a jde do lesa. Maskovací manévr. Jediný místo, kde nebudou slyšet vzlyky. A slzy budou padat do jehličí a nikdo je neuslyší. A les bude zticha a všechno bude tichý, protože taky neví, jaká hudba se v takový chvíli hodí, tak je nejlepší mlčet. Tak je nejlepší nechat život, ať vytvoří zvukovou kulisu, ať příroda přinese déšť a starý dům zvuky starýho domu.
Řekl to a hlas se mu zlomil. Nikdy jsem ho neviděla brečet.
Ta slova nic neznamenala. Jen souzvuk tónů, který dohromady nesložily žádný obsah, žádný význam, žádný smysl. Nic to neznamená.
Znamenalo to definitivnost. S definitivní nezvratností jsem se v duchu blížila k poznání, že se to stalo. Definitivně.
Zavřela jsem se v koupelně a zírala na stoletou lípu, která bdí nad tímhle místem. Brečela jsem a byla jsem si vědomá té absurdity, že teď není důvod schovávat slzy. Snad se to ani nedělá. Brečela jsem tiše.
Kulisu tvořil film Smrt jí sluší.
Odpoledne jsem zahlídla oknem černý kotě. Hopsalo po zahrádce přes silnici, protáhlo se dírou v plotu a pak se pyšně procházelo po silnici. Otevřela jsem okno a snažila se kotě zaplašit. Pak mi to nedalo a vyběhla jsem ven ve snaze dostat ho ze silnice. Uteklo. V jakési infantilní naději jsem v ruce třímala slaninu, s vidinou, že ke mně kotě přihopsá, sežere slaninu a já si ho vezmu domů.
Černý kotě. Reinkarnace. Zrovna pod naším oknem přes silnici. Nikdy jsem nebyla odhodlanější zachránit jinýho živýho tvora. Snad si před přijíždějící auto i stoupnout, když to bude nutný.
Sedím v tichu.
Jsem unavená a svět je potažený pavučinou marnosti.

wrap my mind around incomprehensible

7. října 2017 v 17:50
dort pro mou mamku.
dvě noci nespala a má pod očima fialový fleky. všichni vypadáme staře a ztrhaně.
koupila jsem jí kytku v květináči, s malými růžovými kvítečky. chtěla jsem něco, co by jí připomínalo mě. bude mě moct zalívat vodou. vezla jsem ji domů v kabelce a snažila se jí moc neublížit, ale když nad tím přemýšlím, dovezla jsem dokonalou kopii sebe sama v podobě kytky. pošramocený povadlý listy.
nikdo nebývá doma. ticho.
dort pro naši mamku. ségra ho objednala v pekařství. se slzama v očích jsem ho nesla ze svýho pokoje, kde byl nachystanej jako překvapení, až mamka přijede domů, zpátky do lednice. moje nohy byly malátný a moje hlava vycpaná vatou. otřeseněn jsem míjela povědomý věci a položila krabici s dortem do nejspodnější části lednice. je na něm napsáno Všechno nejlepší. píšu to a mám slzy v očích.
pocit surreálna. děje se to vůbec? děje se tohle všechno doopravdy? už si nejsem jistá, co je doopravdy a co jen...
moje mysl se snaží obejmout kolem toho nepochopitelna. moje srdce hlasitě tluče, bije na poplach. utíkej. schovej se. schovej se před tím. není kam se před tím schovat. bezmocně obcházím byt a snažím se nějak zaměstnat. vařím mamce čaj na uklidnění, podávám jí Lexaurin.
reakce lidského mozku. snaha o depersonalizaci. tohle není opravdový. tohle se neděje. tohle se neděje.

umývala jsem nádobí třesoucíma se rukama. třásla jsem se celá. zimou. děsem. tou nepopsatelností. došlo mi, jak hrozně nenávidím song Cancer. hloupější píseň jsem snad nikdy neslyšela. romantizace nemoci. smrti. jak je to temně krásné...text o rozpraskaných rtech, agonii, odchodu...v realitě je to brutalita života. v realitě je to násilně skutečný, skutečnější, než může jakákoli píseň vyjádřit. teta Marie a všechny mý oblíbený barvy- hovno! hovno!
mám chuť křičet, ječet.
dort pro naši mamku.
kytice v půllitru vody. sedíme u stolu a zvoní telefon. zvoní a zvoní. po týdnu vidím svou mámu a chce se mi brečet. chce se mi ji obejmout, ale něco mě separuje. je to jeden velkej bizár.
sedíme u televize a z očí nám kaanou slzy. nikdo nemá jediný slovo útěchy. gesto útěchy. jsme to my tři. máma a ségra a já.
táta řekl, že musí pryč. musí. vůbec nemusel. nemusel ani trochu.
mamka je moje hrdinka. nemoc všechny proměňuje v malý děti, který najednou neví, co si počít. co dělat. hroutí se jako domino. hroutí se. a já vařím čaje a nosím prášky na uklidnění.
jen moje mamka statečně vyřizuje telefonáty. celá tíha světa spočívá na ní, tíha reality a tíha tíhy.
ty statečný, statečný člověče.

nemocniční sestra. doktorka. sestra. sestra. kanyla. snaha. o. kontrolu. chvění. v . hlase.

cigarety. balíčky cigaret. kamiony cigaret. myslíš, jak jseš cool a vyfoukneš obláček kouře a připadáš si jak Effy, jak Hepburnová, jak movie star a ve skutečnosti jseš jen ultimátní píča.
dort pro naši mamku.
dvě noci nespala a má dnes narozeniny a pod očima fialový fleky.
mám dojem, že budu zvracet. nic se nezdá opravdový. skutečný. a zároveň je všechno opravdový, skutečný.
řekla, že potřebuje být sama. chtěla jsem se zeptat, jestli o tom chce mluvit. měla by o tom mluvit. všichni bychom měli.

znovuobjevení lásky

28. června 2017 v 11:08
myslím, že je moje mysl do jistý míry mužská. zkazila jsem se, nakazila jsem se každou knihou, každým slovem, který jsem přečetla od zakazovaných autorů. teď je moje hlava podobně zvrácený místo, plodící podobně obscénní věty.
nejsem si jistá, že věřím na lásku. aspoň na tu heterosexuální. je to stavebnice, lidi do sebe zapadají jako kostky zasranýho Lega, ovládáni hormony, rozmnožovacím pudem a instinkty. úsudkem od přírody, genetikou. s tímhle člověkem budou moji potomci mít nejlepší šance na přežití, je to tam někde prostě zakódovaný. celý je to jeden velkej podvod. jen chemie a biologie. fyzická přitažlivost, přitažlivost těla. lidem je u prdele, na co myslíš. jestli máš hlavu plnou filozofů a kvantový fyziky. vůbec na tom nezáleží. veškerá milostná poezie je psaná pohlavním orgánem. plození potomků. šíření svých genů.
jak řekl Rimbaud, lásku je nutný znovu objevit.

kopřivovej čaj

27. června 2017 v 11:06 |  words
marně se utápím v táhlých tónech Anne Shelton, jsou tak melancholický
tak beatnický a krásný, jako by konejšily, jako by něčeho takovýho byla skutečně hudba stará sedmdesát let schopná
Lili Marlene
a další na řadě Brahms
tolik bych si přála jenom poslouchat starou hudbu a číst básně, bušit do psacího stroje
pod světlem zářivky a v kouři cigaret, popelník plnej vajglů
a na stole hrnky studenýho plesnivýho kafe
už několik dní je mi zvláštně
už několik dní se můj mozek vznáší v neurčitu, můj ztýranej mozek
scvrklej dehydratací na velikost vlašskýho ořechu, plnej brouků
můj ubohej mozek
snažím se ho pokropit kopřivovým čajem, aby ožil
jako uschlá květinka v na troud spálený poválečný zemi,
aby se zazelenal a zvedl okvětní kalich ze suchý země
nepřestávám doufat
a opakovat, že jsem unavená, potřebuji výživu přímo do žíly
a taky kompletní dílo Allena Ginsberga, a oblopit se krásou světa, obrazy a sochami
a pak možná uvěřím, že to všechno dává nějakej neurčitej smysl
tóny houslí
slíbila jsem to.
duchem nepřítomná přítomnost je horší než několikrát denně se opakující minulost
a já se užírám svými sny, zdají se mi hrozný hrozný sny
tlukot srdcí mi tolik schází
měla bych prostírat stoly a šůrovat kouty porostlý pavučinama
měla bych se naučit vařit, péct (smažit už umím)
měla bych začít háčkovat staromódní dečky
a přemýšlet nad jmény pro moje děti z alternativního vesmíru, ze zásuvky "možná"
a taky hodit za hlavu veškerou svou ambicióznost.
podstoupit terapii pro "léčení homosexuality",
začít nosit zástěru a plastový perly na krku
necítit nic, jen se blbě tlemit a odložit osobnost na hřebík
to je bejt perfektní.
přeju si jen bejt chvíli sama, tak už všichni vypadněte.
já a pan Brahms, sedneme si naproti sobě na gauč a budeme kecat o tom, jak je svět na houby.
katarze. očista do čista kopřivovým čajem.
píšu svoje myšlenky, jak jen mě napadnou,
přemýšlím, jak ujetý by bylo mít sex za zvuků Hungarian dance
asi dost a to, abych to udělala já
probírám se bludištěm svýho myšlenkovýho paláce
architekt, kterej ho stavěl, byl totálně šílenej
byl to zasranej schizofrenik.

vývrtka

27. června 2017 v 10:52 |  words lost in the echo
16. duben 2017
je 3:30 ráno. poslouchám Joy division a myslím na růžový vlasy. na hrsti růžových vlasů, který po mně budou zůstávat ve vaně. na narůžovělou vodu. na bolest na hrudníku, na narůžovělou vodu vycházející z mých plic.
je mi trochu na zvracení, stejně jako včera. přemáhám to, ale jde to hůř. jsem ve tmě a zmocňuje se mě ten neklid. už ho znám z dřívějška, ale stejně mám pocit, že zešílím.
she's lost control.
přemýšlím nad tím dokonalým kruhem. přemýšlím nad tím, co mi řekla cvokařka. opsala jsem se svými naučenými mechanismy kruh. jsem zpátky tam, kde jsem byla na konci základky. nic tak deprimujícího jsem nechtěla slyšet. samozřejmě, že to vím. v mým případě je to spíš spirála, stáčím se ve vývrtce k zemi jako hořící letadlo.
šílím, protože mám strach. že zas zůstanu úplně sama. ovládá mě panika. vyšiluju.
poslouchám Take me to church a mám strašnej strach, že mě opustíš. jako milion lidí předtím. jako všichni.

postava ze Sartrovy knihy

27. června 2017 v 9:54 |  words lost in the echo
kapky kávy na podlaze. odráží se v nich celej svět. celej odpornej širej svět.
seděla na mojí židli, na opěrátku mojí židle, jako sup za mým krkem, čekající, až padnu mrtvá k zemi.
metastáze na duši. fyzická bolest už zase nevadí, už ji zase necítím, už zase...
po stý, po tisící, po miliontý. ležela jsem v posteli, na svět pomalu padala tma. křečovitě jsem se držela polštáře, jako by to bylo to jediný, co mě dokáže udržet příčetnou, při zdravým rozumu. jenže Nauséé se ve mně převalovala jako olovo. zvíře v posledním tažení, který kope a drápe a kouše kolem sebe, proti neviditelný síle. ne, necítila jsem slzy. tekly samy, já jsem je nevnímala. v mojí posteli nebyl nikdo než já a ona. políbila mě a vdechla do mě tisíce nočních můr. moje koutky jsou teď příliš těžký.
myslím na zádušní mši. myslím na vysoký stropy kostela. myslím na tebe. v duchu křičím. vyřvávám si plíce, křičím ze sebe všechno, co nejsem schopná zformulovat ve slova, všechno, co se ve mně usadilo na dně jako kal. olovo a kal a černá žluč, jsem toho plná. moje žíly jsou těžký jako elektrokabely a cokoli, co v nich proudí, se zdá ještě těžší.
budu psát v jinotajích, protože to jinak neumím.
a budu psát agresivně jako vždy. rozmlátím při tom celej pokoj. celej svět. celej vesmír.
ležela jsem ve tmě a přemýšlela, čím rozbít samu sebe.
alkohol nechává všechno zmizet. je to Houdini, pomáhá mý mysli v úniku ze skleněnýho pekla. na chvíli je ta obrovská tíha aspoň částečně pryč. na chvíli.
"připíjím ti na počest, ty kundo." slečnu Depresi bych s radostí vyměnila za pana démona Alkohola. pana Heráka, pana Kokaina. cokoli, jen se dostat z popelnice.
jsem postava ze Sartrovy knihy. jsem chlápek z Nevolnosti, jsem ten týpek, co vidí bzučící sochy, jsem osoba, která tráví dny v zatuchlým temným pokoji, která má nádherný představy o létě a nakonec skončí se zlomeným srdcem, protože představy jsou zase jenom představy a realita je taková, že všichni cítí její nemoc, její šílenství proudící žilami. a sluneční svit to jenom zhoršuje.
když zůstanu dost dlouho mezi čtyřma stěnama, začnu být paranoidní. navrací se ta stará známá paranoia, strach vyjít ven na ulici, mezi normální lidi, kteří jako lusknutím prstu opovržlivě a nepřátelsky shlíží na mou maličkost. odsuzují. soudí. vidí skrz mě jako skrz sklo. až na dno tý zanesený duše plný olova.
pak už je snadnější zůstávat doma, nemuset se s tím vypořádat. rozumím lidem, kteří nevychází ven. kteří se bojí vyjít ven. rozumím lidem s brokovnicí u hlavy. jsme všichni ze stejných sraček.
probudila jsem se, měla kocovinu, aniž bych něco pila.
sebedestruktivní tendence. sebedestruktivní tendence, protože na mým těle nezáleží ani trochu, bolí to uvnitř, v duši. rozervala bych si hrudní koš a obvázala svou duši obvazy, kdybych si byla jistá, že tam je.
zavolat panu Zázrakovi, ať dotáhne kilo trávy a pak si s ním zašukat, protože jediný, co chci, je překonat tu zasranou letargii, katatonii mých nervových zakončení. jsem kámen, co chce něco cítit. sebedestruktivní kámen. egoistickej nemorální kámen. špatnej skrz naskrz prohnilej kámen.
kumuluje se ve mně touha žít. kumuluje se ve mně touha po celým světě. čím víc jí je, tím víc trpím. tiše.
bylo mi čtrnáct a zalezla jsem do ložnice, ležela na posteli v úplný tmě, se sluchátky v uších, v dokonalým osobním Infernu. jako ten pes z Donnieho Darka, co si zalezl pod verandu. ne aby tam umřel, ale aby byl sám, protože každá lidská bytost umírá sama a já umírám sama denně. a mám toho po krk. nechci. nemůžu.

Další články


Kam dál