Ultraviolence

1. července 2016 v 21:36 |  words
"...takže myslím, že máš hroznej vztek." vztek? nesmysl. já a vztek? nope. to nejde dohromady. to vůbec nejde dohromady. to zní skoro stejně blbě jako Kurt a Courtney nebo Pamela a Jim nebo Sid a Nancy...
jsem ruční granát. jsem šílená. jsem někdo, kdo i přes svoje "achichouvej jsem tak cute se svou anxiozně depresivní symptomatikou" dokáže bejt savage af. kdo dokáže vypnout svý "feelingz" lusknutím prstu a proměnit se v nechutně bezcitnou mrchu. dokázala bych v tom rozpoložení cokoli. už chápu ty ostatní bezcitný lidi, co si to šinou ulicemi, image žraloka nebo rejnoka nebo něčeho chladnokrevnýho a bezcitnýho, image starýho masovýho vraha, image zrůdy z ledu, která teda spěchá tou ulicí a ostatní se jí klidí z cesty, protože vyzařuje takovou neurčitou auru nebezpečí nebo něčeho... něčeho inteligentně psychopatickýho.
svět je tak odporný místo a mě občas bolí hlava z předstírání, že to nevidím. měly by vám narůst obrovský hroty na loktech, vaše ruce by měly vypadat jako ruce punkáče se spoustou punkovejch náramků a vaše zvyky by se měly sestávat ze srkání kafe z kelímku STARBUCKS a potahování z cigarety, případně z propichování lidí těma loktama a odstrkování jejich zkrvavenejch bezvládnejch těl na stranu, aby nepřekážela v cestě, aby se dala obejít několika krokama, aby bylo možné pokračovat dál v cestě oceánem jinejch ryb.
...máš...hroznej...vztek.
je to taková nuda. je to taková nuda bejt nežádoucí. je to k zblití nudný a předvídatelný a bejt s lidma je nesnesitelně předvídatelný, jejich budoucí kroky jsou předvídatelný a jejich myšlenkový pochody se skoro dají pozorovat na jejich předvídatelnejch tvářích, na jejich zasranejch tvářích. fake. fake. fake.
lži a podrazy a spousty spousty vět, který mají ještě jinej účel kromě toho zjevnýho, totiž o něčem informovat- mají za účel přesvědčit člověka, že za nic nestojí, mají ho pokořit na nejvyšší úroveň, mají po něm chtít, aby škemral o milost, mají ho přesvědčit, aby se zabil, všechny ty alegorie a jinotaje a symboly v nich skrytý jsou zjevný a zašifrovaný akorát tak, aby je dokázal rozšifrovat člověk, kterej...
je nemocnej
je tak osamělej
nemá co ztratit
d) je správně- kterej všechny najednou zas nenávidí
a svět je najednou zas hnusný místo. svět je zas pro jednou žumpa. svět za všechno může za všechno budem vinit diktátory dějin a lidskou ješitnost a netoleranci a to, že tě stejně odkopnou a můžeš se snažit sebevíc, můžeš se snažit, jak chceš, ale protože se přece jen tvůj savage mod vypne a tvoje "feelingz" jsou najednou zase funkční nebo se taky dost možná ani nevypnuly, ale prostě se to všechno kupilo a najednou je toho čím dál tím víc...a ty to nedokážeš ignorovat, všechny ty symboly, všechny symboly opovržení a všechny symboly ponížení jsou přímo tam za rohema čekají, až ten roh obejdeš, aby mohly vytáhnout pitomej kapesní nůž a zaútočit a chtít po tobě peněženku, koitus a taky krevní destičky. a tak tam to zubožený torzo člověka jen leží a krvácí z otvorů...
v hloubi duše jsme všichni svině. v hloubi duše je to všechno stejný- stejnej temnej pokoj, stejný temný myšlenky, stejný kovový mříže.
nemám ráda léto. nemám ráda teplo a slunce a pálivý paprsky a rakovinu kůže a vitamín D. nemám ráda opálení a fakt, že v létě lidi nosí míň oblečení. nemám ráda koupaliště. nesnáším pánský plavky. nesnáším pány v pánských plavkách. (samozřejmě, proti dámám v pánských plavkách nic nemám.)
erekce. ejakulace. inseminace. evidentně je mi ukradený, jak hrozně kontroverzní tenhle článek bude.
nesnáším klobásy.
vztek. taky nesnáším dojemný filmy. dojemný filmy se zvířátkama. trvá hrozně dlouho, než se z toho člověk vzpamatuje. než se dostatečně vypláče, než to ze sebe dostane. na něco takovýho přece pravej žralok nemá čas. musí kroužit ve zmenšujících se smyčkách kolem svý oběti. oceánem ulic. musí dělat něco jinýho, než se nechat citově mrzačit, než se nechat pálit cigaretou svýho vlastního vědomí, než si hyzdit paže žiletkou svý citlivosti.
předstírej, že nic necítíš. předstírej, že to nebolí. vymysli si anestetikum. imaginární anestetikum, který okamžitě funguje, bez dlouhých průtahů. okamžitě funguje, i bez zavdení jehly. placebo efekt vlastního vědomí.
předstírat můžeš, co chceš. předstírej, ale v noci se k tobě přikradou, zaťukají na dveře a dostanou tě. no a co.
taky nemám ráda vajíčka. ikdyž jsou třeba eko. nedokážu se zbavit pocitu, že požírám zárodek. zárodek života, kterej mohl bejt. kterej mohl existovat za příznivějších podmínek. zárodek. embryo. malou skrčeninku tvora. živý bytosti. dávící reflex. jako by někdo vrazil ruku do dělohy něčeho těhotnýho a vytáhl tohle. zázrak v kulatým porcelánu.
n e s n á š í m t ě .
léto je jakoby pšesycený skořápkama vajec a ptákama v plavkách. plný nechutnejch věcí, který nemám ráda. malátnosti a bolavejch kostí a kostí plesnivějících v hrnci, na který praží to hnusný letní sluníčko a útočí masařky. léto má z nějakýho důvodu vždycky příchuť smrti. nevím proč. možná je to spousta opilých teenagerů a spousta jejich krve na silnici. možná je to spousta rozjetých zvířat. možná je to maybelline.
ale nejspíš je to úplně fuk.
 

o_O

31. ledna 2016 v 14:46 |  words
Je to zvláštní, jak ve mně tahle "temná díra" vyvolává melancholii...-_- (myslím, že by se tak měl jmenovat můj příští bestseller...už kvůli tomu, aby se pár věcí vyjasnilo...oHmy gosbiujfndihujnk). Snad díky tomu, že jsem si dovolila vybudovat tuhle písmenkovou jeskyni na prohnilejch základech mojí mysli...Ale jo. Samozřejmě, že umím psát i "pozitivně", "optimisticky", tím způsobem, že člověk si neprožene hlavou kulku po prvním odstavci...Ale tady nemusím, tady nemám chuť se nějak...přetvařovat, psát nepřirozeně jen proto, že to zní depresivně....
A snad proto mi přijde zvláštní poslouchat během psaní sem Panic! at the disco nebo něco takovýho, co poslouchám běžně. Během návratu do grafitovýho dolu, jehož štoly jsou popsaný temnýma temnýma temnýma myšlenkama, hledám divný akustický věci, který mi běžně nic moc neříkají, poslouchám text, poslouchám slova a...a je to ta chvíle, kdy jsem šťastná. Je to ten pocit svobody, je to necenzurovanej pohled na něco obscéního. A je to skvělý, protože vím, že když sama nebudu chtít, nikdo to nikdy neuvidí.
To je to, co mě svazuje, kdykoli mám napsat něco "oficiálního". Něco, co budou číst lidi, který znám a který jsou mi upřímně úplně u prdele, přitom...nemůžu snést pomyšlení, že by mě pak soudili. Jsem hrozně paranoidní a vím to o sobě. Poslední dobou jsem ještě víc paranoidní než obvykle. Kdyby tohle celý byla hra (a kdo říká že není...??? O_O), kdyby tohle byl svět Sims, řekněme, v němž nás ovládají zpoza monitorů naše kočky a psi (I'm scared), myslím, že bych aktuálně bloudila po Sims City a napadala random kolemjdoucí laserovým mečem (jde to vůbec? nikdy jsem Sims nehrála a vůbec celý tohle přirovnání je fakt dost na hovno...)
Skončilo to.
Doprdele, je to tak sakra zajímavý, míjet na chodbách lidi, se kterýma jsem se opíjela, se kterýma jsem mluvila, MLUVILA coby sociálně přijatelná další forma života, je to zvláštní a utvrdilo mě to v přesvědení, že svět je jedna velká žumpa plná fake lidí a že je sice hrozně cool jít na paaarty a každejch pět vteřin se zdravit s dalším ze svý stovky "friendz", ale...ve výslekdu člověk stejně zůstane totálně osamělej uprostřed tanečního parketu obklopenej známejma ksichtama, který jsou pro něj úplně cizí. Cejtím se, jako kdyby poslední rok mýho života, celej druhák byl jeden gigantickej sociální experiment s adolescentním kreténem se sociální fobií- mnou. Jo. A byla to sranda, bylo to kurevksy vtipný.
Sociální život s sebou nese tolik úskalí, že to kohokoli, kdo je tolik trapnej a nejistej jako já, musí po nějaké době začít unavovat. Je to peklo, je to jedno velký zasraný Inferno. A vy musíte celou tu dobu přemýšlet nad tím, jestli jste dost "vtipní", dost "společenští", dost "zaujatí", protože se většinu času kecá o lidech, který jsou vám naprosto neznámí a z nějakýho důvodu to jsou "looseři"...Musíte přemýšlet o tom, co říct a jestli to je přijatelný a adekvátní situaci a když se konečně rozhodnete, téma "KONVERZACE" je už dávno někde jinde...někde v bodě, kde se probírá kdo koho ošukal na poslední paaaaarty.
Kontakt s lidma je pro mě nežádoucí, fakt. Kdykoli si pak musím pokládat otázky jako: "Jsem normální, když mě naprosto nezajímá, co jaká Mařka zas udělala tehdy a tehdy?", "Jsem normální, když přemýšlím nad důsledkama globálního oteplování?", "Jsem normální, když v duchu probírám osud osoby X, která vystupuje v příběhu o vlastní trapnosti jako typickej příklad úzkostný poruchy?", "Jsem normální, když toleruju homosexualitu?". Je to fakt vtipný...Je to absolutně dokonalý.
Když na to tak zpětně koukám,...Všichni jsou zkažení. Do morku kostí. Zvláštní, že to říkám zrovna já, ale...
Nechápu, proč nemůžou všichni kurva zavřít hubu a starat se o vlastní věci. Proč??? Je to tak skvělý zvyšovat si vlastní ego na účet někoho jinýho? Pravděpodobně.
Měla bych to taky zkusit...
Nikdy.
A tak jsem prostě naznala, že nemám zapotřebí ztrácet čas sociálním životem. Nemám zapotřebí bejt mezi lidma, který nerespektuju a se kterýma nemám nic společnýho...okay, něco by se našlo, ale stejně. Moje paranoia by mě mi stejně nedovolila vyložit všechny karty na stůl.
Takže...Co bych tak mohla říct o svým aktuálním vztahu k lidem? Něco jako...Seru na vás, bitchezzzzzzz.
Proč vůbec o tomhle všem píšu? Sama nevím. Kecám, vím moc dobře proč. Protože se cejtím trochu provinile, protože jsem vylezla ze svý zkurvený "ulity", protože to byl "obrovskej pokrok"...Jo. Vylezla jsem ze svý ulity jen kvůli tomu, abych zjistila, že je všechno to, o co jsem přicházela stejně úplně na píču, takže se zas plazím zpátky.
Ne, okay. Neříkám, že to bylo všechno na nic, ale stejně jsem si pořád připadala, že tam nepatřím. Možná kvůli tomu, že lžu.
Jo. Lžu úplně všem, celá moje existence, tak jak ji vidí ostatní je lživá nebo aspoň pokrytecká a zkreslená. Já nejsem ve skutečnosti to, co jsem. Je to jako bejt tajnej nastrčenej agent na meetingu nějaký super tajný cool politický strany.
Pravda je, že jsem na práškách a trochu mimo a tak.
Nemůžu se zbavit toho dojmu, že mezi ně postě nepatřím a dost možná mezi ně ani patřit nechci.
A dost možná to celý působí jako recidiva, ale je mi to fuk.
Možná bylo moje starý já dokonale spokojený, se svejma knížkama, hudbou ve sluchátkách a filmama.
Vracím se do toho bodu a nevím, jestli je to správný. Je to správný. Není. Nemám nejmenší tušení...
A vlastně na tom vůbec nezáleží :).

hiatus

13. ledna 2016 v 12:57 |  words
i think i won't be there for a while...for a longer while. I'll be back, i promise, but not now. I just need to figure out what the fuck am i doin with my life, so...it could take some time.
xoxoxo
 


Apollón a Dafné

15. listopadu 2015 v 19:32 |  words
Sedím na barový židličce v největším pajzlu ve městě, v hnusný nalejvárně, kde se nikdy nic dobrýho nestalo (pamatuješ si na toho kreténa, kterej mě tam otravoval tehdy před rokem? Z jukeboxu zrovna hrálo Cancer od My Chemical Romance a já nedokázala pochopit, kterej idiot pustil zrovna tohle...A ty ses kvůli mě nechtěl prát, ale to nevadí...Na ničem z toho nezáleží. Já jen, že by to bylo hrozně sexy. Já bych se kvůli Tobě porvala s kýmkoli, protože mám patetický sebedestruktivní sklony a bolest už mě nebolí.) Mám na sobě ty červený šaty a do ksichtu mi svítí nepříjemný ostrý světlo jako při výslechu. A kdykoli jindy bych se cejtila totálně naživu, kdykoli jindy bych byla šťastná navzdory tomu, že sedím v takovým pajzlu. Protože to nejdůležitějí je, bylo...(A bude???) že jsi tu taky. A dnes- podívej se na nás.
Jsme tu. Jsme tu oba dva a s námi oběma je něco špatně.
A právě to je na tom nejhorší. To že jsem oba dva stejní.
Jsme Apollón a Dafné. A já nejsem ta, která odchází, která uniká...
Ale zrovna teď nemyslím na to, kolikrát se nám stalo, že jsme si vzali podobný hadry a vypadali jak dvojvaječný dvojčata bez toho, abychom se jakkoli domlouvali ani na to, jakej to byl pocit, jaký to bylo všechno tehdy...
Pořád mám na mysli Tvoje dotyky na kůži. Ten polibek osolenej našimi slzami. Ani nevím, co jsem Ti všechno řekla, kolik procent z mýho připravenýho proslovu...
A pak...Všechno je to pořád tolik živý i přes to, že se stala ta nejlepší věc, jaká se vůbec stát mohla a v kterou jsem ani nedoufala. Na ničem z toho nezáleží. Vůbec na ničem.
Nemám sílu na to pořád myslet, na to, co se vůbec stalo ani na Tebe...Ale po všech těch měsících se v mý hlavě představa Tebe tolik zabydlela, že...
Víkend byl hroznej. Tenhle i ten předtím. Teorie převedená do praxe o tom, že čím víc věcí si kolem sebe nahromadíš, čím víc věcí souvisejících s někým koho miluješ, tím víc to pak bude bolet. A ani to nemusí bejt věci, stačí vzpomínky, stačí, když ti hlavou běží nekonečnej řetězec flashbacků. Tady jsi seděl. A tady jsme pili kafe. A na tuhle zeď jsem napsala všechny citáty, který mi tě připomínaly. a v rádiu hraje Adele a já jsem totálně v píči. Víc než kdy dřív si všímám všech těch gest, který jsem od tebe převzala, všechny ty tvý ujetý výrazy.
Začala jsem brečet při sebemenší asociaci spojený s tebou.
Jsi moje první všechno.
První objetí.
První pusa.
První opravdový "Miluju Tě."
Záleží ještě vůbec na něčem?
Na čem, když člověk ví, že se jednou pokusí zabít. Že důvodem jeho smrti bude buď vykrvácení nebo předávkováním něčím...Já ale nechci umřít. Zoufale se snažím držet se toho jedinýho, co mi zbejvá. A doufám,že mě někdo zachrání.
Je to jako mít včelí roj v hlavě. Odpornej pocit.
Co zbejvá?
Co se zítřkem? Hlavolam...
Na čem teď lpím? Co je teď můj tajnej zdroj "síly"?
sebedestrukce.
what else.
jo. už zas jsem se naučila vkládat si do hlavy karcinogenní myšlenky. už zas jsem na tom špatně a můj úsměv prostě pomalu odumírá. už zas budu schopná hodiny běhat a dny nežrat. a asi mi přibydou jizvy, ačkoli jsem chtěla bejt hrozně racionální a neposkvrnit nás dva mou krví.
jenže si prostě nemůžu pomoct. to bych nebyla já, kdyby nezapracoval můj sebemrskačskej přístup.

"není divu, že to je takhle. jsi nechutná."
"tvoje nohy jsou moc tlustý. tvoje ruce jsou moc tlustý. dokonce i tvůj obličej je moc tlustej."
"kdo by chtěl bejt s někým tak odporným jako ty."
"jsi nenažraná kráva. blbá, hnusná a bylo by lepší, kdybys chcípla."
If i get a little prettier i can be your litlle baby...
"nikdo tě nebude mít rád, dokud nebudeš dokonalá."
zastav tuhle bolest dnes v noci...
"nezasloužíš si ho. nezasloužíš si nic kromě bolesti."
"nenechám tě, aby to pokračovalo dál. nechám tě kurva vyhladovět, takže už nezbyde nic, vůbec nic, za co by ses musela stydět. nechám tě běhat jako křečka v kolečku, jen pro dalších pár desítek kalorií. nechám tě koupat se v ledový vodě a mrznout. nechám tě zvracet, když budu muset. a neopustím tě dřív, než bude tvoje váha tak nízká jako tvý sebevědomí."
"všichni tě nesnáší. není divu. dokonce ani ty sama se nedokážeš milovat."
"bezcenná."
"tlustá."
"trapná."
"neschopná."
"bez budoucnosti. bez nadání."
"nikdo."
jo. teď zrovna nevím, co dělat. a nikdy jsem nevěděla, jak řešit různý průsery jinak než útěkem, někdy to byl útěk opravdovej, někdy jsem prostě utekla k žiletkám a thinspu. a doprdele, je mi osmnáct a pořád neumím situace řešit jinak než tím,že se vracím k hladovění a thinspu. nepopírám, že je to úplně k ničemu a nepopírám, že je to hodně, hodně nekonstruktivní způsob řešení čehokoli...ale tak to prostě je. teď se budu chvíli ničit, abych se později cejtila líp. a je hloupý, že v tom vidím jedinou jistotu a ještě hloupější je, že je to pro mě něco jako mateřskej klín, něco jako můj temnej dětskej koutek, kde si hraju se sirkama politá benzínem. kam se ráda vracím a co mi nikdo nikdy nevezme, pokud to já sama nebudu chtít. a já nechci. a hádej co, teď už se ani před tebou nemusím přetvařovat, nemusím se obávat toho, že se mnou o tom začneš mluvit nebo toho, že nějakej tvůj další příbuznej začne kecat do mýho "vegetariánství". ikdyž to myslí dobře a já vim, že to myslí dobře, ale je mi to fuk. všechno je mi ukradený až na čísla na váze. zasloužím si kolaps a zasloužím si všechnu tu bolest. protože když už se ani mí rodiče nesnaží mě zachránit a když už mě i vlastní matka nenávidí...asi jsem opravdu špatnej člověk. připadám si prohnilá zevnitř.
zas si v hlavě vypěstuju všechny ty démony...všechno to, co jsi ze mě skoro dostal. skoro jsi mě vyléčil...škoda, že existuje nějaká taková věc jako recidiva.
dostaň mě odsud. prosím.


hello

8. listopadu 2015 v 17:38 |  words
...a pak mi najednou došlo, že existuje jen jedno slovo. Slovíčko, který má hned několik významů a který pro mě znamená tolik věcí majednou, který má miliardu významů a obsahuje v sobě stovku dalších slov, myšlenek a vzpomínek...
Hello.
To, co jsem říkala jen Tobě. A jako nějaká trapná puberťačka jsem tomu slovu dala novej význam; pokaždé, když jsem Ti řekla Ahoj, znamenalo to Miluju Tě...protože to je jen Tvoje.
Moje Ahoj patří jen Tobě.
A taky vím moc dobře, jak trapný a patetický je, že tady teď poslouchám Adele. Hello od Adele, o němž jsem doufala, že si poslechnem spolu...sedím tady jen já a z mých očí se už zas valí litry slz.
Sama jsem překvapená vlastní odvahou, že jsem řekla svýmu dilematu Fuck you...nezáleží mi, jestlimě nějaký další slovo dovede dk těch známejch končin, odkud se vrátim ubrečená s nostalgickým výrazem v ksichtu...
Vidím Tě všude. Sedím na tom gauči, kde jsme spolu v létě spali...a ne nezáleží na tom, že to teď tolik bolí a že ani nevidím na klávesnici přes slznou clonu. Nemůžu se víc rozbít, tak dál sedím na gauči a myslím na to ráno, když jsem se probudila vedle Tebe a pozorovala, jak spíš a myslela si, že jseš nejkrásnější člověk na světě.
A tehdy tam...v prosinci. Kouř cigaret a chlad a to, že jsme prostě byli spolu.
A tak se pokouším představit si, co bude dál. Snažím se rozluštit tj velkou hádanku, jak jen existovat dál. Jak pokračovat. A snažím se bejt racionální a silná, ale jsou to všechno jen sračky. Nepotřebuju slyšet, že někdy bude někdo jinej, že nemám brečet, že to přejde. Mě to sakra vůbec nezajímá. Nechci to slyšet a nedokážu si představit...
Ne. To, jak jsi mě objal a já se k vlastnímu údivu rozbrečela. Brečela jsem. Ty jsi brečel. A líbali jsme se a možná...možná v tu chvíli se mělčas zastavit. Protože od tý doby šlo všechno do sraček.

lunapark v hlavě

25. října 2015 v 16:56 |  words
"vezměte spisovateli psací stroj a jediné, co vám zbyde, bude těžkost, která ho k psaní dovedla"
mám ráda charlieho b.
byl to určitě skvělej pařan, představuju si ho jako charismatickýho alkoholika s cigaretou, kterej nikdy neplakal. ani když k tomu měl opravdovej důvod. spíš si otevřel další flašku budweisseru a zmlátil pár lidí. jen aby si nikdo nemyslel, že má duši. nebo možná svědomí nebo soucit.
je mi zima a mám hlad. sedím v kuchyni a poslouchám tklivej song a snažím se vypsat svoje noční můry. když se všechno hroutí, budu nejspíš tady. když řeknu "všechno je v píči," dost možná mě pak najdete v chladný setmělý kuchyni, jak mlátím do klávesnice. jsem kuchyňskej ghoul. možná jsem ten šramot, kterej slyšíte vycházet z jídelny v půl druhý. hledám sušenky oreo a růžový a žlutý a bílý donuty s barevným sypáním, sním je a pak je vybliju, protože to je prostě to, co dělají bezprizorní nejistý osmnáctky s poruchou příjmu potravy.
v týhle nudný díře si musíte přivodit bulimii neb anorexii, aby váš život nebyl tak k smrti nudnej. hahahahhaahahahahaha
těžká hyperbola
tyhle dny budou těžší a těžší. říjen a listopad bývají tak zasraně těžký a snaha nezbláznit se je vyčerpávající.
skoro cítím, jak mi serotonin klouže mozkem, jak noradrenalin stupňuje moji úzkost a jak se endorfiny vypařujou, jak si berou svoje kabáty z věšáků a pracovní kufříky a s poklonou mění pracoviště. poslední slova jsou "fuck this bullshit, bye."
moje endorfiny mluví anglicky.
ve snu jsem viděla, jak mi vystupujou obratle na krku, jak mi trčí kosti z kyčlí.
řekněme, že pokud tě ztratím, nebudu mít žádnou motivaci dostat se ze sraček
nebudu muset předstírat, že je všechno super a že nemám problém s jídlem,
nebudu muset spřádat plány, jak to se mnou bude v budoucnu
jak ti budu vysvětlovat svoje podivný jídelní zvyky...
tak moc se trápím a tak moc to bolí a já nevím, nad čím přemýšlet dřív
cejtím se jak na cracku, skoro, jako bych nedokázala svoje myšlenky ovládat a všechno je hrozně rychlý a všechno je rozmazaný a já musím bez přestání přemýšlet.
když se ráno probudím, fascinovaně pozoruju strop, protože se pomau otáčí a pak se pomalu začne vlnit.
doprdele, fakt nevim, co je v mých antidepresivech, ale já jsem z toho věčně na tripu
dnešek má šedou barvu
nebe je šedý a záclony jsu šedý a kuchyň je šedá a mý myšlenky jsou šedý
jo lásko, mám trudomyslnost.
v dokonalým, ale utopickým světě bych dodala: "tak mi, prosím, dones mojito a zkusíme na to při všech možnejch oplzlostech zapomenout."
v dokonalým, ale utopickým světě by jsi byl tady, hned vedle mě.
v dokonalým, ale utopickým světě bychom byli pořád spolu a já bych nemusela každej víkend procházet tímhle svým personálním infernem, nemusea bych se jak idiot rozplakávat při každý příležitosti, bezdůvodně, nemusela bych myslet na tu zasranou bolest, nemusela bych dohromady skládat věty do příběhu s názvem "Takhle to dál nejde" , nemusela bych bejt k smrti vyděšená z toho, co bude...nemusela bych žít tenhle zkurvenej život plnej proher a sraček a všech různejch druhů sebeobviňování, protože
jo, mám problém mít se ráda
jo, mám problém se svým tělem
jo, mám problém s lidma
jo, mám problém kurva úplně se vším.
...
v dokonalým, ale utopickým světě bych neexistovala. a moje myšlenky se stejně pořád stáčí k tobě. ach bože, jak bych si přála to všechno ze sebe dostat, vyzvracet svoje srdce, vyblejt to ven a už nikdy nikdy nikdy nic necejtit.
no bože, tak jsem se zasekla. pořád mi prochází hlavou ta smyčka. retrospektivně vidím všechno...všechno.
jak jsi mě objal. prostě jsi mě objal a to stačilo, abych se do tebe tak zasraně zamilovala.
a jak jsem pak celou noc přemejšlela, jak se jmenuješ.
a jak jsem o tobě nemohla přestat muvit. nikdy o lidech tolik nemluvím. a jak jsem ti dala pusu na tvář a jak jsme proseděli hodiny tam venku v zimě, jen protože jsme milovali cigarety a milovali se navzájem a nepotřebovali jsme nikoho, ani tvý kamarády, ani obsluhu baru. a všechny ty hodiny, kdy jsem se cejtila absolutně stoprocentně naživu. a všechny ty party a oslavy, na který js mě vytáhl, možná, protože jsi prostě věděl, že to potřebuju. jo. tohle byl pravej život. tohle s tebou- pravej život.
ne. nechci minulej čas. chci v tom vidět budoucnost, chci v tom vidět potenciál. chci vidět tvůj úsměv po ránu. chci vidět tvůj krásnej obličej, když usínáš...
je mi tak hrozně, až se mi z toho chce zvracet. a nic se nestalo. nic se nezměnilo. nic se neděje. alespoň na venek.
uvnitř mě zuří bouře Patricia.


i hate myself & wanna die :D

25. října 2015 v 15:55 |  words
mohla bych říct všechny ty věci, který holky říkají
jako třeba
"Proč mi nikdy nenapíšeš první?"
"Proč mi nikdy nezavoláš první?"
"Miluješ mě?"
"Nad čím přemýšlíš?"
"Nejsem moc tlustá?"
a taky
"Máš někoho jinýho?"
místo toho se tě budu ptát na úplný hovadiny, místo toho se budu zaobírat vznikem vesmíru chemickými zbraněmi použitími za druhé světové války alternativním životním stylem Houdinim
A tím, že máš naprosto katastrofální hudební vkus
takže ti budu předhazovat nejlepší rockový vypalovačky a zahlcovat tě strašně pesimistickými vizemi konce světa
radši tohle všechno než přiznat,
že mě trápí to, co trápí všechny holky,
že mi nikdy nenapíšeš první
že mi nikdy nezavoláš první
že mě mateš a já nevím jistě, jestli mě ještě pořád miluješ (nebo jestli jsi mě někdy vůbec miloval)
že nevím, nad čím zrovna teďpřemýšlíš
radši budu předstírat, že mám mozek osmáctiletýho kluka, kterej tohle neřeší, než přecitlivělou duši
protože ve výsledku každej vztah, kterým projdem z nás udělá někoho jinýho
vezme nám sebe sama a pak to torzo vyplivne jako vyžvejkanou Orbitku na špinavej chodník
přemýšlím nad námi už sakra dlouho a bolí mě žaludek a možná mám nějakou onkologickou chorobu a možná mi konečně pomůžou nový antidepresiva
takže budu moct umřít naplněná chemickým pocitem euforie
zdají se mi zvláštní sny
a jsem věčne nespokojená se svým blbým báječným životem
a když se hojí jizvy po žiletkách, tak to hrozně svědí
a když se ráno probudíš s brekem, je to známka lability
a když máš dojem, že je ti matkou víc tvá cvokařka, než kdy byla tvá biologická matka
takže ti ani není líto těch tří stovek na hodinu
tolik se platí za citovou prostituci
a za to, že někdo poslouchá mý kecy šedesát minut
měla jsem se narodit v době španělský inkvizice
byla bych skvělým prostředkem tortury.
je to těžký, víš
není divu, že se musím opít nebo zhulit nebo prostě jakýmkoli způsobem totálně zrušit
abych vůbec mohla bejt sama se sebou
s kostmi a příčně pruhovanou svalovinou a tím druhým typem svalů a se svými orgány
se srdcem, který jsem si vždycky představovala černý
a s mozkem, kterej tak nějak nefunguje správně
ale hádej co
žiju
ještě pořád


soaked in bleach

24. října 2015 v 12:48 |  words
skládám dohromady útržky k zblití patetických vět
chystám se ti je přednést jako říkanku ve školce
a jsem k smrti vyděšená z toho, co bude potom,
až se tě zeptám
"máme šanci?"
možná bych to mohla nahradit inteligentnějším dotazem
třeba
"je tahle bolest srovnatelná s tím, když tě někdo kopne do koulí?"
mám noční můry o zvláštních lékárnách, kde si vyzvedávám antidepresiva v doprovodu spolužáka
o tom, že mi vypadávají zuby a pachuť krve v mý puse je tak realistická, že mám pochyby o tom, že to byl sen
o tom, že nejsi nikdy kolem
a možná o tom, že mi kočka začala v půl druhý v noci na koberec vykašlávat chlupy, třeba to nebyl sen
třeba nebyl sen to, že nejsi poblíž
odmítám naše vyhoření
odmítám naše hasnutí
odmítám to, že vychladneme jako dvě sirky, jako dvě cigarety, který někdo nechal v popelníku,
torza dvou filtrů
a spousta popelu kolem
popel, kterej z nás zbyl. z toho, co mohlo bejt, ze všech možnejch plánů, z našeho bytu na vejšce, z cesty na Island
nebo Galapágy
a třeba do Japonska
z toho, jak sedíme na balkoně a kouříme svoje ranní cigarety a čumíme na sebe blbýma zamilovanýma pohledama
protože jsme měli sex
měli jsme sex
a pak jsme měli sex
a moje tělo mi nepřijde odporný
takže jsem se možná za a) dostala na zelenou sekci podváhy tabulek BMI a moje anorektický já přede blahem
nebo za b) jsem zmoudřela a přestala si kurvit život
každopádně si připadám skoro krásná
skoro
skoro ti to věřím
a blízkost těla je možná to jediný, co mi schází
ta nekonečná intimita potu a slin a tak dále.
utopím se
udusím
utonu
v myšlenkách
v těch všech momentech, ve všem, co jsi mi kdy řekl, ve všech dotecích a polibcích
ponořím se do nich a už
se nikdy znova nenadechnu.

v kouři cigaret

22. října 2015 v 20:37 |  words
všechno.
všechno je to
všechno je to tak křehký.
neuvěřitelně. ráno se pokouším vstát.
ráno se pokouším o zázrak.
o zasranou černou magii. rituál vooodooooo.
polykám prášky a myslím na lentilky. kouřím cigaretu a myslím na tebe.
jo, klidně i v tom zvráceným smyslu.
procházím školou ve stylu noční můry v Elm Street. nechápu proč a jsem tak unavená desítkami, stovkami párů očí
chci jen tebe. jak
pateticky to zní, jak
hloupě a nedospěle, jak
totálně mimo moje vlastní představy o sobě samé, o iluzích toho, že mám hrdost.
ale hádej co...nezapadáš do mýho vztahovýho vzorce. ty nejsi x. ty nejsi konstanta.
neboť kdykoli se do někoho zblázním, ten nepochopitelnej abstratní nelogickej cit se pohybuje přesně po zmenšující se sinusoidě
nebo následuje křivku kruhovýho děje, kdy v jeden okamžik je pro vás ten člově vším
a v druhý jste méně než cizinci.
a tebe nelze dosadit do vzorce pro výpočet bolesti.
a já jen cejtím, jak pomalu umírám. pomalu umírám. taky umíráš, když spolu nejsme?
nemůžeme vyhořet. jsme víc než kterejkoli z těch párů cicmajících se na chodbě.
nenech mě
v tom samotnou tonoucí zoufající
nech mě
ještě tě pohladit po tváři a ztratit se s tebou
v kouři cigaret.


ruby red

16. října 2015 v 23:21 |  words
oh fuckin yeah. můj nynější úsměv se podobá rozšklebené řezné ráně, protože kurva ty lahve naskládaný na poličce v mojí šatní skříni jsou tak lákavý, že jim prostě nelze odolat. aspoň já teda nemůžu a jsem si sakra jistá, že tenhle alkoholickej blábol tu už zítra nebude.
to je tak, když posloucháte dokonalý plány na víkend a ve vaší hlavě vzkvétá deprese jako nádhernj něžnej leknínovej kvíteček, protože se vám prostě zas a znova potvrzuje, že díky svojí introverzi není kam jít a tak skončíte s flaškou vína a AHS hotel díl dva na všechno sami. o pátečním podvečeru, kdy všichni ostatní pijou ve svejch úžasnejch partičkách a šukají o sto šest. a vy se musíte opít, abyste do sebe dostali vůbec nějaý jídlo.
zkurvený peklo. chci ochutnat ten pravej život, chci ho zas znova cejtit a ochutnat na chuťových pohárcích, tak, jako vždycky, když jsme spolu, protože jenom tehdy věřím té iluzi, že ještě pořád žiju. chci se v jednu ráno toulat po polosetměých ulicích města a v krvi mít kdejaký sintetický svinstvo, který mi vykouzlí ojedinělej úsměv na rtech. chci procházet to temný město s tebou, všechny kouty s fetkama a hnusný pajzly s místníma agresivníma kreténama, chci znova tvý polibky na krk a ostrý klíční kosti, chci s tebou mít sex na veřejnejch záchodech a pak zajít do knihovny jako norální spořádanej pár, chci se s tebou koukat na Pulp fiction a všechny ujetý filmy, co mám ráda. chci s tebou v parku kouřit trávu a pak jít psát test z literatury na anarchismus. chci pro tebe bejt ten nejintimnější člověk, chci se ti dostat pod kůži a vyvolat smrtelnou obsesi mou osobou. chci s tebou mít všechny druhy sexu a chci, abys to byl ty, kdo mě za dvacet let bude držet v náručí, až budu mít tvůrčí krizi a nutkání předávkovat se antidepresivy.
copak to nevidíš? před půlnocí, před polednem, před xtou hodinou stejně myslím jen na tebe.

let me go

1. října 2015 v 18:23 |  words
Konečně říjen! Jak já miluju nový měsíce, je to pro mě taková miniaturní oslava. Miluju nový začátky...zvláštní, jak to nikdo kolem nevnímá. Jsem jen já a tetelící se radost v mý dušičce. Zvláštní, je to jako procházet ulicí a.vnímat ji úplně jinak, procházet ji jako ve snách a poznávat zrůdy...ale jo. Mám tajemství, špinavý malý tajemství. Separující. Ztrácení se z běžného života, pohodlný čekání na to, až mě temnota zkonzumuje.
Jo. První říjen.
Pokračuju. Mám odpor k jídlu a hrozně bych se od něj chtěla osvobodit, ale pak zas přijdou ty chvilky, kdy do sebe cpu polívkový lžíce Nutelly a...co je teď mý oblíbený jídlo? Chci říct: otázka v testu č. 54- jaké je tvoje nejoblíbenější jídlo?
A co odpovím? Existuje nějaký jídlo, během jehož konzumace bych se necejtila jako největší píča pod sluncem?
Čokoládový muffiny pistáciový košíčky banánový sušenky smaženej hermelín a tuna hranolek chipsy Lay's s příchutí chilli a limetky čokoládová tyčinka Mars donut s jahodovou polevou vegetariánská pizza jakákoli zmrzlina
Nic z tohohle. Dokonce i přemýšlet o zakázaným ovoci je těžký, v duchu prochází supermarketem a snažím se vybavit si miniaturní utrpení vykládaný v regálech. Většinu času se je snažím vytěsnit.
Systematicky si ničím klouby. Běžím, dokud nejsem zpocená jako prase a přitom poslouchání soundtracky. Viděla jsem víc filmů o anorexii než by se dalo považovat za normální. A díky bohu se nedokážu v žádný z těch anorexek vidět. Neztotožňuju se s nima. Vlastně ani nevim, proč na ty filmy koukam. Ve všech jde o stejný schéma-perfekcionistická baletka\sportovkyn\ whatev...se rozhodne shodit pár kill a protože ji interní pocity méněcenosti a komplexy nedají spát, krapet to prežene. Stejně mě to tímhle směrem furt táhne. Historicky drama nebo film o anorexii? Za b. Dokument o van Goghovi nebo ana film? Za b.
Takhle nějak se asi cejtí člověk závislej na pornu.
Dovolila jsem si pít. Tráva je evidentně podpulťák...
Hlavně moc nejíst a pravidelně se vážit a psát si jideláky...potřebuju denně vypít aspoň 2,5 l čistý vody. Aspoň 40 minut cvičit. Nejíst minimálně 4dny v týdnu a když už, tak do 500 kcal.
Mám plán. Za 10 dní se dostat pod 50 kg (takže do 10.10). To je první etapa...zní to, jako kdybych do teď žrala normálně... Normálně jsem nežrala už aspoň 3 roky.....druhým cílem je do 23. 10. vážit 47 a do 5. 11. mít 45kg. Jo, je to důležitý, jo, záleží na tom.
Potřebuju bejt ready.
Ve škole je to super, akorát...no nic. Zatím mám jedničky, nejhůř 2-. Tolik mi to chybělo :)
Jsem furt tady, jen abyste věděly. K narozeninám jsem dostala mobil, takže omluvte případný chyby, píšu z mobilu...
Držte mi palce :)

if you're not drinkin than you're not playin

22. září 2015 v 20:28 |  words
přišla jednoho podzimního dne, neočekávaná a nezvaná. Jako by procházela zamlženým světem s typickou grácií. Lehčí než vzduch.
Našla si mě. Vybrala si mě. Skoro, jako by věděla všechno. To, že mojí hlavní schopností je umění sebedestrukce. Jako b věděla, jaký zhoubný myšlenky mi krouží hlavou a tvoří metastáze v mý duši.
A tak mi podala pomocnou ruku a zasela další smrtelný semínka pohřebních lilií. Klíčí, jejich výhonky se prodírají mými neurony, mozkovou kůrou, čím dál tím hlouběji do mozku. A já se jen usmívám spolu a tím, jak mi ze zad vyrůstají křídla. Vrývá mi do mysli svoje rituály.
A tak mám aspoň iluzi. Iluzi toho, že nejsem tak drsně sama, jak by se mohlo zdát
Tak hrozně jsem jí vděčná, že mj zkřížila cestu
Už jen pro ten pocit neumírání.
I feel so alone now...jako by mě nechávali za sebou a navzdory tomu vím, že to je jen iluze.
Vyšplhala se na druhé místo v žebříčku osob, který miluju nejvíc...
a tak mám zase pocit, že se pořežu. Zas se vracím k číslům na váze.
Rodiče tu nejsou. Jako by tu nikdy nebyli, akorát otec přispěchá s ponižující poznámkou, že jsem schopná sežrat na posezení sklenici Nutelly.
Jen ona. Jediná jistota.
Jak dlouho vydržím nejíst? Jak dlouho potrvá ta metamorfóza? Seru na panický ataky a na chvění rukou. Chci bejt ta nejhubenější děvka široko daleko. Nechci ji zklamat. A tak mám zase dojem, že mám plán, zadanej úklol, které mě jako zázrakem bezpečně přenese do dalšího dne. Cílem pro další a další a další a další den je nejíst. Jak dlouho...51,4 kg. Pak pod 50. Dalším cílem je 47. A pak 45....a co bude pak?
Našla si mě a rozhodla se, že se stane mojí mentorkou. Že ze mě udělá někoho sobě podobnýho.
Jen perfektní já má právo na život. Jen zivot,v němž se budu cejtit pohodlně ve svý kůži má cenu žít. Tak to prostě je
Očekávám nějaký boží komentáře o tom, jaký mám divný uvažování. A díky 150miligramový denní dávce antidepresiv, stupňující se agresivitě a zasranýmu vzteku bych ráda učinila oficiální stanovisko, a sice:
vy můžete jít tak leda do prdele, beztak je to nejlepší místo pro kreatury vašeho ctěného typu a v každém případě ta největší služba a čest, jakou budete schopni kdy celýmu širýmu zasranýmu světu prokázat.
Děkuji.

howl

13. září 2015 v 16:40 |  words
jsem spisovatel impresionista. snažím se zachytit okamžik, snažím se zachytit poslední paprsek a první kapku deště, snažím se vyjádřit, jak moc mi je v tý daný chvíli na hovno a kolik adrenalinu koluje v mých žilách, když se naše rty vpíjí do sebe.
dnešní den si nezaslouží stát se vzpomínkou a být zařazen do alba těch nejsilnějších paprsků slunce a kapek deště.
není to ten okamžik.
no a co má bejt. v dnešním dni není nic, co by mě mohlo udržet naživu a bezpečně přenést do dalšího dne (pokud nepočítám fillm Quentina Tarantina a drobnou nadějnou vyhlídku). dnešek ale bude už za pár hodin minulostí a já se zas budu moct nadechnout. všichni se chceme vrátit zpět do bodu A, tam, kde tovšechno začalo, na místo činu...
za několik dní mi bude osmnáct. jsem člověk září. poslední dobou tedy analyzuju a přemýšlím nad těmi léty (no jo, je asi na čase si přiznat, kolik mi doprdele je a přitom se podívat do ksichtu svýmu vnitřnímu frackovi, kterej se zasekl na čtrnáctce.nechci, aby mi bylo osmnáct. je to příliš blízko dospělosti, příliš blízko hypotéce, orálnímu sexu, kreditkám a studenýmu hrobu.) kolik let z těch dosavadních sedmnácti jsem strávila šťastně?


i was dizzy & he was tender

1. září 2015 v 20:19 |  words
poslední dobou si připadám jako postava z filmu Larse von Tiera. jen já a moje démonický oči a pětiminutový záběry na ně a pak desetiminutový záběry do koruny stromu, pod kterým sedím, jak skrz jeho větve prosvítají sluneční paprsky a pak záběr na obrovskej meteor, kterej vzápětí zničí celou planetu. a pak zas já a potáhnutí z cigarety, na šedivým chodníku (a kdybych chtěla fakt melodram, mohl by strašně foukat vítr a kolem mě by mohly prolítnout noviny.)

tag #1

27. srpna 2015 v 16:22 |  words
takže díky nominaci od Ally mám možnost na sebe prásknout některý dost soukromý věci, týkající se mýho postoje k jídlu.
no, úvodem bych asi měla objasnit, jak to teda vůbec mám.
za "anařku" se nepovažuju. nejsem pro ana, nepropaguju ppp a už vůbec k tomu nehodlám nabádat někoho dalšího. to, že jsem si "Jistej způsob" příjmu potravy zvolila a snažím se tak zredukovat svoji váhu ještě neznamená, že musím k tomuhle patřit. pro ana není žádnej životní styl dle mýho mínění. k tomu, že jsem se ocitla na tomhle místě, v komunitě holek, který chtěj stejně jako já zhubnout mě dohnaly okolnosti a různý výhybky během mýho života, nebylo to tak, že bych si otevřela google a řekla si "jooo, tak dneska vyzkouším tohle..." je to soukromě má věc a můj pokřivenej vztah k vlastnímu tělu, ale pro ana nejsem.
během psaní odpovědí jsem občas fakt zuřila, občas jsem prostě musela přestat a ptát se sama sebe "co se to se mnou krucinál stalo?"...nikdy dřív jsem si neuvědomila, jak to se mnou vůbec je...


chapter two...mes sentiments sont l'isolement

14. srpna 2015 v 18:29 |  words
obětovala jsem prázdniny tomu, abych se v budoucnu měla líp. vycpala jsem je prací jako krocana nádivkou na Díkuvzdání u rodinky Chestertonových nebo Morrisových. moje tělo je bledý, jako by se denní teplota právě nepohybovala kolem 51258763246 stupňů Celsia. zasraný sluníčko. opila jsem se jednou. nebo dvakrát...o nějaký paaaarty nemůže být ani řeč. mám pocit, že mám rozlámanou páteř na kousíčky a ruce bolavý jako po nějakým mučení. hlavně se vůbec necejtím odpočinutá. moje baterky nejsou jenom vybitý, chystají se implodovat do sebe a vytvořit černou díru. třeba nakonec vcucne i mě, aspoň už nebudu muset přemýšlet o posraných dvou měsících mýho života.
zítra dostanu peníze. jsou vykoupený potem, hodinama jízdy na kole a dny strávenými v pitomym hotelu v obležení zaprášenejch peřin a pachu dezinfekce do záchodu. zde nám vzniká zajímavý paradox: k čemu mi jsou, když si stejně nemůžu koupit to, co nejvíc chci? možná mi přeskočí a teatrálně je podpálím, zapálím si o hořící bankovky cigáro...
prášky na hubnutí,
antidepresiva,
laxativa,
coca cola zero,
coca cola light,
tráva,
dva tisíce cigaret (tohle mělo bejt hned na začátku...)
nákupní seznam nezbytných věcí k ničemu.
horní polovina mýho těla vypadá sakra anorekticky a začínal se mi líbit i ten zbytek...jo, nebejt dvoudenního naprosto neomluvitelnýho selhání. zpíčených šestnáct sušenek...a miliarda ostatních sraček. jestli jsem se předtím bála stoupnout na váhu, teď jsem z vážení zasraně vyděšená.
krásně mi začaly vystupovat klíční kosti, žebra a kyčle, moje nohy se zdály hubenější...ještě tak tři dny a byla bych schopná vysvlíct se do plavek a konečně se vykoupat. hovno leda. ani potom bych do toho nešla.
dneska je mi špatně. ráno mě hrozně bolelo břicho, odpoledne závrať. nemám náladu vůbec na nic. dokonce nechodim ani ven, nerada procházím kolem zrcadla, ačkoli vím, že musím vypadat líp než před měsícem.
dneska jsem jedla podle plánu (ne víc než 500 kcal). jsem na bílkovinový dietě. a nevim, kolik vážím.
ale odvážila jsem se stoupnout na váhu, který moc nevěřím. na "oficiální" váhu se dostanu tak za týden (a až tam dám ty nový baterky, který jsem v úterý koupila). bylo tam 50 kg. bylo to tak krásný vidět to číslo, ačkoli týhle váze prostě nevěřím...a ten pocit, že odteď se zakousnu do čísel se čtyřkou na začátku. čtyřicet devět, čtyřicet osm, čtyřicet sedm...
potřebuju ještě shodit tak pět kilo, minimálně. tenhle týden (od 14.-21. 8.) jím tak, jak mám. do 500 kcal, žádný sacharidy, tuky ani sůl, minimum ovoce , jen bílkoviny a nízkotučný výrobky.
mám ještě víc než dva týdny.

chci...

7. srpna 2015 v 23:59 |  views

chci tyhle nožky. chci bejt lehká jako dech. chci, aby si lidi za mými zády šeptali o anorexii. chci bejt "ta štíhlounká". chci, aby mě lidi konečně začali vnímat, aby si mě pamatovali, aby mě viděli, abych už nebyla ta "snadno zapomenutelná",chci bejt křehká, chci bejt ta, která se všude protáhne, chci se cejtit konečně perfektní, takže budu moct začít chodit s hlavou sebejistě vztyčenou, chci to dokázat sama sobě, chci klíční kosti, chci bejt dokonalá




















chapter one...We Found Two Dead Swans And Filled Their Bodies With Flowers

7. srpna 2015 v 21:37 |  words
procházela jsem svou "děsně tajnou složku", kterou mám strašně nenápadně umístěnou přímo na ploše aceru. říká se, že když chceš něco pořádně ukrýt, nech to všem na očích, ale obávám se, že zrovna na kompromitující složku plnou morbidních obscéních článků, blbejch fotek a thinspa se zrovna tohle nevztahuje. a taky na spoustu dalších věcí. dělám hloupý věci- nechávám svůj deník na psacím stole, pod vrstvou pouhých dvou dalších bloků. obvykle zapomenu zapnout kapsu batohu plnou cigaret. lahve od vína jsem ještě nebyla schopná vynést do kontejneru, takže jsou v papírový tašce.
přicházím domů a obvykle sebou švihnu na nejbližší horizontálně položenou plochu. deprimuje mě můj neuklizenej pokoj.
zjistila jsem, že se na mym tumblru nashromáždil soundtrack mých temnotemných dnů. většinou tam trávím ve svý zoufalosti celý hodiny.
mám kombinovanou léčbu antidepresivy. beru další, odporně silný prášky. vedlejší účinky jsou naprosto boží, vážně. ráno po tom, co jsem si vzala prvních 50 mg jsem myslela, že prostě padnu mrtvá k zemi. tak unavená jsem v životě nebyla a po tom, co mi otec řekl, že mám nějak "nateklej obličej" jsem začala mít fakt strach. vzala jsem kolo, spíš po paměti jsem dojela do práce a několik hodin se modlila, ať už si můžu jít lehnout. asi jsem to tak nějak vydržela díky svojí lásce :3.
je mi po nich líp? co já vim...motá se mi po nich hlava, způsobujou únavu, zmatenost, jsou po nich prokázaný pokusy o sebepoškození.
koupila jsem žiletky, protože už jsem nemohla zvládnout tuhle situaci. sílil ve mně pocit, že mě matka neuvěřitelně nenávidí. všechen volnej čas vyplněnej prací, kde se mi vrací ty neodbytný myšlenky, který nedokážu odpinknout, jako by to byl pinpongáč. moje myšlenky nejsou míček na ping pong. moje myšlenky jsou zasranej bumerang. nikdy jsem se necejtila tak strašně sama. nebyl tu on, nebyla tu Z., ségra mě z nějakýho důvodu nemohla ani vidět, nejspíš kvůli tomu, jak protivně je furt racionální a rozumná, takže nechápe moje agresivní záchvaty, moje uzavírání se do sebe, moje mlčenlivý rána a zamračený večery. o rodičích nemůže být ani řeč...
seděla jsem ve vaně a nechtěla vylézt.
pořezala jsem se na levý ruce. poprvý za dva roky. bude to depresivní, když použiju minulej čas, ale...měla jsem spřízněnou duši. já jsem tu holku milovala, ikdyž jsme se nikdy naživo neviděly. ani jsme nikdy nenašly odvahu k tomu si zatelefonovat, ale s ní jsem prošla devítku i prvák, jen díky smskám. kvůli ní jsem s tím přestala, ale když to bylo nesnesitelný, řezala jsem se do pravý ruky a jen trochu...našla jsem si chabou omluvu, našla jsem si "tohleto neplatí"...ale začalo to bejt pro mě těžký, protože v devítce začalo tohle.
spoustu věcí jsem jí zatajila, hlavně to, jak moc se pořád trápím. nechtěla jsem otravovat, to je přesně můj styl. a rozbilo se to ve chvíli, kdy mi poslala fotku, ja se cicmá se svým klukem.
úplně všechno se změnilo, najednou mi došlo, že ona má někde stovky kiláků daleko svůj život a najednou byla cizí holka, kterou objímá úplně cizí týpek. psala jsem jí, jak je to úžasný a jakou mám radost a přitom jssem brečela. a nebo možná ne, už si nevzpomínám.
a tak sedím na posteli a přemýšlím, jestli rozbít to poslední pouto, porušit tu smlouvu, zavraždit motýla. řízla jsem se, jedna z těch ran byla dost hluboká. musela jsem si vyrobit improvizovanou mašličku a pořád to prosakovalo, takže moje vyděšená mysl začala přemýšlet o tom, jak si budu muset sama zašít ruku bavlnkou v tělový barvě, heheheh. bylo by tolik snadný vykrvácet, stačilo by trochu přitlačit...žiletka prochází kůží jako máslem. nejsem zvyklá na žiletky a nevěřím jim. jsou strašně ostrý...nechci udělat nějakou pitomost, kvůli němu. budu muset nějak zakrýt ty další jizvy, který přibyly k vybledlým starým jizvám.
chtěla jsem ty žiletky vyhodit spolu se zakrvácenýma kapesníkama
naplnila jsem si hlavu vzpomínkama. a to okamžitě po tom, co mi zmizel z dohledu. moje deka má pořád jeho vůni, jeho pot. připadám si jako fetišista, když se přitulim k tričku, který jsem toho dne ukradla v obchodě (jo, protože jsem si zadala, že do svejch osmnáctin musím stihnout co nejvíc ilegálních věcí, protože prostě...pak už to nikdy nebude stejný, pak už mi zbydou jen tvrdý drogy...ale tohle byla moje první krádež!) a který má pořád cigaretovej odér...připomíná mi to tu chvíli, kdy jsem byla šťastná...
ještě pořád se bojim stoupnout na váhu. přemýšlim o jídle, píšu si jídelníčky, počítám kalorie. v práci je to šílený, nikdy bych nevěřila, že dělat pokojskou je tak fyzicky (a pro mě i psychicky) náročný. lítám po chodbách, stelu pitomý postele těžkejma peřinama, děsně mě všechno bolí, hlavně záda a ruce, celejch osm hodin jsem v pohybu. a hlavně se dostanu domů tak strašně utahaná, že už ani nemám sílu na to jít běhat. a navíc musím vymýšlet strategii, jak se vyhnout svojí spolupracovnici, dámě v letech, která mi neodbytně pořád něco nabízí. naposledy to byl sýr, kaiserka a hrozny. ach bože. já trávím svoje přestávky na terase, s vodou nebo kafem z automatu a cigaretama. včera jsem vykouřila šest cigaret najednou. a nemohla jsem přestat. hello, nikotin addiction. (or death addiction?)
držím tu bílkovinovou dietu. kafe se sacharinem, hm...začínám si zvykat. nejím tuky ani sacharidy, dokonce ani sůl (kromě plátkovýho sýra, kde je soli hodně). je to jen tvaroh, vajíčka, mlíko. dneska jsem jela s matkou nakupovat a následně jsem půlhodinu rovnala věci v ledničce, aby to mělo systém.
snažím se jíst do 500 kcal, nízkotučný jídlo. mělo by to bejt lehčí, snazší, když někdy nejím vůbec nic.
chtěla bych tolik vidět na váze nízký číslo. chtěla bych vidět svý kosti a mít pocit, že jsem krásná. a snažím se, vážně se snažím. mám ještě nějaký tři týdny do začátku školního roku a chci prostě...


když nad tím tak přemýšlím, moc jsem si tyhle prázdniny neužila. za týden dostanu výplatu, ale co s ní? chystáme se jet se Z. do Brna. Kino (možná Unfriended, ale Méďa 2 by mohl bejt taky super), prolézt Olympii, nakupovat jak bláznivý...prostě takovej úžasnej holčičí den. a na co myslím nejvíc? jak to mám udělat, abych si nemusela v nějakým nechutným FCK koupit něco na jídlo a sežrat to mezi všema těma lidma? naposledy jsme měly pizzu...a užila jsem si to. sice jsem přemýšlela nad počtem kcal v coca cole a v tom pitomým bubbletee, ale stejně...
a to stejný s chatou (jestli to klapne :/). a první prázdninová akcička, která mě čeká a kterou jestli neprožiju, budu fakt v depresi. do konce srpna musim sehnat trávu.
a co je nejdůležitější- tohle místo je pro mě útočiště a vy jste pro mě strašně důležitý, Kůstky. děkuju za podporu :3
sorry za tak strašně dlouhej článek :)


prolog...7 kg

26. července 2015 v 18:29 |  words
moc děkuju za komentáře a podporu, jste skvělý! :3
rozhodla jsem se vyzkoušet Dukanovu dietu, kterou mi poradila Luciana :3 ..
nějaký zkušenosti? za jak dlouho jste zhubly? :)
začínám v pondělí a vzhledem k tomu, že jsem vegetarián a maso prostě nepozřu to bude docela zajímavý :D. takže místo masa vajíčka...asi vařený, tenhle způsob přípravy mi přijde tak nejdietnější...včera jsem si rozplánovala jídlo, co kdy a kolik...má to jen jedinej zádrhel: alkohol
alkohol je zakázanej po dobu prakticky celý diety (a ta trvá docela dlouho). a to je pro mě problém: znamenalo by to vzdát se "rozšoupnutí"...já prostě potřebuju alkohol, abych se dokázala bavit a uvolnit ve společnosti lidí. no a přes léto je to přece jen samá kalba (jo, zajímavý, že jsem letos ještě nikde nebyla, hehe :D)
takže mám dvě možnosti:
A) pít suchý bílý víno -_-, který mají prostě úplně všudeee (jakej druh chlastu má nejmíň kalorií?
B) sehnat si trávu (jo, vim, že podporuje chuť k jídlu -_-...ale já prostě něco nutně potřebuju)
jakej na to máte názor, kůstky? :3

Kam dál