Jesus cries, girl

15. dubna 2017 v 13:16 |  vejlevka
začínám se zase pomalu rozpadat. jsem jako starej opuštěnej dům, kam si chodí feťáci střelit zlatou ránu. oprýskaný zdi, opadávající omítka. dům někde uprostřed ničeho, uprostřed křovisek. děsím lidi svou prázdnotou, připomínám jim, že jejich dům skončí jednou taky vylidněnej. zpustošenej a prázdnej. bez života.
tak si připadám.
jo. Kriste, taky pláču. protože se všechno zas pro jednou zdá beznadějný. v hlavě bzukot včel, ale nikde žádnej rozkvetlej strom.
měla bych začít zase brát prášky, jinak mi hrozí reálný nebezpečí zhroucení. odstřelí mě, jako ten dům. nacpou TNT a já se rozpadnu a zbydou ze mě jenom ruiny. jenom cihlově zbarvenej prach. vápno. cítím, jak to přichází. je to jako bouře, oko hurikánu v mým hrudním koši. mezi žebry. ubírá mi kyslík a já se nebudu moct nadechnout, budu jenom tři dny v kuse ronit slzy. jako se to stalo už tolikrát.
z nějakýho důvodu mě poslední týden pronásledují hnusný vzpomínky. jenom ty hnusný. je to zástup postav, flashbacky, letí mi před očima jako vlákna babího léta. už týden jsem nevylezla z pokoje. týden jsem neopustila pokoj svýho duševního inferna. už ani nevím, kdy jsem naposledy s někým mluvila. jsem ve svým pokoji a divím se, proč přede mnou rodina zavírá dveře. proč zavírají všechny dveře...nebo je zavírám já? měli by být ostražitější. možná brzo začnu nahrávat svých třináct kazet.
myslím na ten den, kdy jsem přišla do školy po další hádce s otcem. nevím proč. mám to v hlavě a nemůžu na to přestat myslet. smýkal se mnou přes celej pokoj, jako bych byla hadrová panenka, jako by mi bylo kura pět. jsem zmetek. zmetek. a vzniklo to zas a znova kvůli mý reakci na strach, na stres. fight or flight. měla jsem se zavřít do koupelny nebo zdrhnout pryč, jenže jsem si vybrala možnost "bojovat" a byla jsem hrubá, byla jsem drzá a vyděšená. náš "vztah" je tak posranej, že reaguju, jako by to byla cizí osoba. co jsi to za tátu...prášky v krabicích na poličkách, moje smutný pohledy, který si naprosto mylně interpretuješ jako pohledy "nasraný". fakt, že chodím k psycholožce. fakt, že chodím k psychiatrovi. a tady jsi a nazýváš mě zmetkem. když nad tím tak přemýšlím, ze všech označení je tohle asi nejbolestivější. nemocná a vyděšená a na práškách a stejně nás od sebe musela odtrhávat máma.
seděla jsem ve škole a spolužačka viděla ty rudý pruhy na mých ramenou, skvrny na rukách, ze kterých se postupem času staly modřiny. stejně, jako vídala jizvy. rudý krvavý řezance na mých rukou. neudělala nic, nikdy. nikdo nikdy nic neudělá, dokud není pozdě.
ani se nesnažím hrát, že je všechno fajn. nic není fajn. nemám na to energii. ztratila jsem důvěru. je to stejná situace, jako když zmlátíte štěně. vyroste z něj dospělej pes, ale stejně vám to nikdy nezapomene. nikdy už vám nebude věřit.
jsem pes, jsem dům, jsem ta divná holka. jediný vlákno, který mě ještě drží.
snažím se umlčet pravdu. objektivní vnímání reality. snažím se udržet na laně provazochodců a na nohách mám lodičky z mýho maturáku. zkouším umlčet Pravdu. jenže tu jen tak neumlčíte, zvlášť, když se její hlas ozývá přímo ve vaší hlavě. jsem už skoro dva roky sama, i předtím jsem byla sama. i s ním jsem byla sama. jenom s ní bych nedokázala být sama, s ní jsem nikdy sama nebyla. tuším, že si mamka začíná dělat starosti. doufám, že jí dojde, ža nejsem "normální". pamatuju si, jak zoufale se vyptávala na R., jak hrozně se jí líbil a mně došlo, jak nepříjemný mi to je. jako kus masa, kus hadrový panny,...možná je čas přiznat barvu. možná je čas přiznat barvu všem. už zase být zasraným zklamáním. zmetkem.
zasraný Velikonoce. jsem vegetariánka a feministka, horší svátky než Velikonoce snad neexistujou. ale je fajn vědět, že Ježíš taky brečí. aspoň v tom nejsem sama.


 

in bloom

10. dubna 2017 v 22:59 |  vejlevka
playlist pojmenovaný Rainy day. cítím svoje rozpraskaný rty, trochu slaný, poznamenaný přímým odpoledním sluncem. odpoledne jsem strávila pod stromem, ostřelovaná fotony, jako by mě někdo k tomu stromu přivázal a dal povel k vypuštění salvy zlatých šípů. připadala jsem si jako Buddha pod stromem Bódhí. byla jsem Buddhou, ve stínu větví jsem se učila filozofii.
teď je zem pokrytá deštěm a moje mysl zatopená jako sklep při povodních. topící se krysy. pach hlíny.
denně chodím kontrolovat třešeň před naším domem, jestli už začala kvést. čekám, až vykvete. možná pak utrhnu jeden kvítek a budu se ptát mám nemám mám nemám mám nemám mám nemám...
mám si dnes vzít prášek? nemám? mám zajít na kontrolu na psychinu, kterou jsem zazdila asi před měsícem? nemám?
míjela jsem změť větví, přehršel pupenů. větve ustříhlý zahradnickými nůžkami, pohozený na jedno místo. bylo to jako jít kolem kupky embryí. kupky nenarozených dětí, který nikdy nevykvetou. připadala jsem si jako svědek genocidy. dotkla jsem se zelených pupenů, který pulsovaly životem. jen vykvést, jen se natáhnout ke slunci,...asi vůbec nerozumím sadaření. zahradnictví. vůbec ničemu. na svých prstech jsem skoro cítila krev.
není to zvláštní, jak ruce nasáknou pachem přírody, když strávíte pár hodin venku? když jsem byla malá, skoro jsem ven nechodila, proto mi to vždycky přišlo zvláštní. je to odér zeleně, trávy a vzduchu, který není limitován zdmi, okny,...pach hmyzu a listů.
moje kůže vybledla, během dnešní hodiny dějepisu jsem si všimla svých žil. přes transparentní kůži můžu skoro pozorovat bílý krvinky, jak se plahočí po mojí ruce, přes zápěstí, palec, na hřbet ruky. líbí se mi barva mých žil.
Imannuel Kant řekl: "Hvězdné nebe nade mnou a morální zákon ve mně." já si už pěkně dlouhou dobu na noc zatahuju závěsy, takže nevidím nic. ani měsíc, ani hvězdnou oblohu. jen tmu.
dnes jsem dostala tři fotky svojí osoby. dvě černobílý, jednu barevnou. obrečela jsem to, při pomyšlení, že budou vystavený na náměstí a kdekdo se bude moct přímo před mým fotkovým já zastavit, zírat mi do obličeje a posuzovat, soudit, jak vypadám, každej milimetr mýho obličeje, mý kůže,...ikdyž o tom nebudu vědět a nikdy se nedozvím, co mýmu já na fotografickým papíře říkali, stejně mě to rozhodilo. sebekritika a paranoia. nikdy se nedozvím, jestli na těch fotkách vypadám opravdu tak hrozně, jak to připadá mýmu rozbitýmu já. pod tíhou deprese jsem se ve vlastní hlavě proměnila v démonicky ohavnou postavu. jak zevnitř, tak zvenčí. pravděpodobně nikdy nebudu schopná vidět to, co možná vidí ostatní. pro tento moment zápasím s touhou roztrhat ty fotky na kusy.
všichni si svoje fotky se zalíbením prohlíželi, jen já je obrátila lícem nahoru, položila na stůl a odmítala se na ně znovu podívat. mix nízkýho sebevědomí, dysmorfofobie a sebemrskačství v celý svojí kráse.
prosím, už nikdy mi nedávejte fotky, na kterých jsem já. prokažte světu laskavost a vůbec moje fotky nepořizujte. prolítnu svým životem jako kulka, bez jedinýho snímku, zanechám za sebou slova a nakonec si nikdo nebude pamatovat, jak jsem vůbec vypadala.
zítra půjdu zase zkontrolovat třešeň.

Epizody z čekárny psychiatrie #1

10. dubna 2017 v 2:11 |  vejlevka
Epizody z čekárny psychiatrie.
1.2.2017 22:45
Cestou ze školy jsem si koupila kafe v automatu. Nesnáším, když tak nesmyslně utrácím, ale poslední dobou se ostří mý sebenenávisti značně otupilo, stejně jako zbytek mýho já. Takže jsem celá šťastná zmáčkla tlačítko pro Capuccino with Irish creme. Přitočila se ke mně prodavačka, která si zrovna v tu chvíli šla pro kafe taky.
"Chcete na to víčko? Vydrží to dýl teplý."
"...Jasně." Těžko říct, zda jsem to víčko fakt chtěla nebo jsem reagovala na dost prostej fakt, že s tím víkem si to zkurvený kafe dýl udrží konstantní teplotu, takže bude delší dobu nepitelný. Ale jako vždycky jsem se kreténsky usmála a poděkovala. Dvakrát.
Je to zvláštní. Ze školy chodím skoro vždycky sama. Pokud se ke mně někdo sám od sebe nepřidá. Zato se mnou až moc často mluvi úplně random lidí, který potkávám na ulici. Bezďáci. Prodavačky. Popletení sousedi. Snad právě proto, že všude chodím sama. Pravděpodobně jim připadám bezbranná.
Občas potkávám cestou do školy anorektičku v dlouhým zimním kabátě. I v zimě nosí černý silonky a sukni, má vystouplý lícní kosti a její přítomnost mi trochu připomíná přítomnost růžolící dívky v černých šatech ve Spalovači mrtvol. V tý knize to vždycky značí nějakou zlomovou scénu, její přítomnost předznamenává tragédii. anorexku jsem potkala dnes ráno.
Pak je tu černovlasá paní s cigárem, která měla jednu dobu stejný termíny kontrol na psychiatrii jako já. Dlouho už jsme se tam nepotkaly. Možná přešla k jinýmu doktorovi. Ani bych se jí nedivila. Bejt neviditelná má svý výhody. Tihle lidi mě nevidí. Nepamatujou si mě. Pro mě se stali figurkama z předměstí, jsou to živoucí záhady. Potkávám je a pokládám si otázky ohledně jejich já. Proč je někdo nezachrání? Jejich milenci? Děti? Rodiče? Mají v bytě kočku? Nebo rybičky? Kolik krabiček ta paní denně vykouří? Kolik dní zbývá anorexce? Měla bych do jejich života zasáhnout kouzelnou silou a na ulici je obejmout? Poslat jim dopis? Protože můžu, život je jedno velký absurdno a já mám nad ním totální moc a můžu udělat, co chci...a právě to mě zanechává bez dechu paralyzovanou nemohoucností. Protože všechno to bych mohla udělat a na všechno se zeptat, jenže něco mi to nedovolí. Tak je dál potkávám na ulicích a tvrdohlavě ignoruji jejich existenci i přes silnej pocit sounáležitosti a jistý odpovědnosti vůči nim.
Moje kroky mířily na psychiatrii. Kontrola po dvou měsících. Místní poliklinika je úžasným příkladem budovy, v níž trávím až moc času. Moje mládí se točí kolem budov poliklinik, lékáren a nemocnic, ordinací a gaučů psycholožek. měly by to být budovy diskoték, koncertních hal, gauče mých milenek a milenců. Prášky by měly být MDMA a kanyly zabodnutý v ruce jehly s herákem. Třeba.
Jenže já se motám v jednom kuse kolem téhle budovy. Kouřím u košů, čtu knížky v průchodu na lavičce plný bacilů, snažím se nevnímat lidi přicházející a odcházející.
Průchod je skrz budouvu polikliniky a spojuje ji s lékárnou na druhý straně. To místo dokáže být i půvabný, když si odmyslim kapénkovou infekci a bakterie ve vzduchu. Třeba o Vánocích je u automatických dveří umělej vánoční stromeček.
Dnes jsem si všimla, že nástěnka na zdi je vyzdobená výkresama. "Stáří očima dětí." Na papírech počmáraných pastelkama jsem viděla většinou šťastně se povalující hlavonožce. U televize, v doprovodu svý druhý polovičky, ale většinou ne, na něčem, co vypadalo jako kolečková postel. nic přemýšlela jsem, jestli musely učitelky z mateřinky (nebo odkud to pocházelo) některý výkresy zcenzurovat, protože třeba představovaly hřbitov nebo hrobečky.
Přišla jsem do čekárny a stanula tváří v tvář staré paní, která vycházela z ordinace v něčím doprovodu.dolehl na mě pocit sebenenávisti a já si ještě výrazněji než obvykle uvědomovala, že tam prostě nemám být.
Ráno jsem přemýšlela nad sebevraždou. Lépe řečeno co by se muselo stát, aby mě popadla taková nepříčetnost, abych natolik ztratila rozum, abych si sáhla na život a skličující bylo, že není žádný únik. Neviděla jsem vůbec žádné východisko, nedovedla jsem si představit, že bych už neexistovala. Že bych se už nikdy nedozvěděla, co bylo dál, co následovalo...tudíž mi zbyl jenom nepovedený pokus o sebevraždu, myšlenka mojí totální neexistence pro mě byla natolik nepochopitelná, že jsem ji nechala být. Koukala jsem z okna autobusu a myslela na to možné utrpení, který bych jako Aids přenesla na svou matku, sestru, na svoje blízký...zbyla mi tedy představa, kdy se probouzím někde v nemocnici, po tom, co jsem se pokusila zabít. Filmy lžou. Nebo aspoň v mém případě. Nic jako šťastný shledání na nemocničním lůžku by se nekonalo. viděla bych zdrcenou mámu, která má na krku svoji vlastní mámu a onkologicky nemocnýho bráchu a teď se ještě její prvorozená pokusila zabít. Otec by se mnou už asi nikdy nepromluvil. Možná ani sestra ne. Přinesla bych trápení a bolest dokonce i přežitím svý vlastní smrti. Protože by se krystalicky jasně ukázal můj záměr.
 


Jizvy

10. dubna 2017 v 1:57 |  vejlevka
Poslouchám Song pro zhulenou holku. Je mi divně, před chvílí jsem dopsala dva slohy a seminární práci. Tak je půl druhý ráno, koluje mi v žilách kofein a pálí mě oči. V hlavě mi pro změnu už pár měsíců koluje nekonečná smyčka. Snad se postupně rozšiřuje, až nakonec vystoupí z mý hlavy a obtočí se mi kolem krku. Termíny a data, testy věci k smrti děsící. Otázka, zda jsem zvládla aspoň část úkolů, který jsem si naškrábala do diáře. Mám diář s komiksovým bublinami, když jsem si ho kupovala, myslela jsem na superhrdiny a chtěla se cítit jako Wonder woman. Místo toho si říkám, že jestli je tohle dospělost, tak ji nechci. Nikdy jsem ji nechtěla a teď ji nechci ještě víc. Můj odpor je ještě větší a ještě o něco nesmyslnější a zbytečnější.
Vždyť i teď nejsem nic než dítě, jsem snad ještě dětinštější s rozsvícenou lampou, protože mám občas hroznej strach, že se na mě ze tmy něco vyřítí. Svítím pak třeba hodinu, než se odhodlám zas zhasnout a vydat se napospas tomu něčemu ve tmě. A tohle je tentýž člověk, co vlastní řidičák, může si legálně koupit cigarety a alkohol a koukat na porno. není to absurdní?
Připadám si schizofrenicky. Jedná část mýho já chce lézt po stromech a druhá část má tendence se na některým oběsit. Nevinnost na jedné misce vah, na druhé všechno, jen Nevinnost ne.
Dnes jsem si uvědomila svoje jizvy na nohách. Nevnímala jsem je a dnes jsem je uviděla. vídala jsem je předtím, při každým koupání, při každým oblíkání. Dnes jsem ale vzala v potaz jejich existenci. Jsou tam. Už nezmizí. Zůstanou tam navždycky, až budu stará, budu tam stejně nepopiratelně, jako tam jsou teď. Připomínka zpackanýho dětství. Mladí. Nevím čeho. Budou tam a budou řvát, že jsem se v etapě svýho života tolik nenáviděla. Stejně, jako řvou teď na kolemjdoucí, na sestry při odběru krve, na random lidí, kterým něco podávám. Jizvy něco sdělují, ale ne ke všem ta zpráva doputuje. Pro většinu je už pouhá existence těch jizev příliš velký sousto. Nejsou ochotni poslouchat, co se skrývá mezi řádky. Někdy jsem přemýšlela, že až budu mít děti, budou vídat moje jizvy a budou pro ně stejně samozřejmý, jako bývaly pro mě samozřejmý prstýnky na ruce mojí mámy. nebudou mě soudit, dokud nevyrostou a souvislosti jim nezapadnou do sebe. Pak jsem obvykle celou tu úvahu hodila za hlavu, protože jsem si nedokázala představit, že bych se mohla dožít tak vysokého věku, abych mohla mít děti.
Je mi devatenáct, ležím sama ve svý posteli a na stehně mám bílou příčnou jizvu. Je jako tetování. Něco připomíná. Připomínka něčeho...horších časů? Lepších časů? Časů. Času.
Přála bych si mít superschopnosti. Třeba vůli k životu. Třeba schopnost přejít školní chodbu bez toho, abych se musela choulit do sebe a zmenšovat se.
Schopnost přestat si vyvolávat tyhle depresivní myšlenky.

cunnilingus

19. března 2017 v 13:11 |  words lost in the echo
ledová voda. snažím se probudit. chci se probudit. někdy...je všeho příliš. proto vypínám. nacházím se někde mimo prostor a čas, jsem mimo. nic nevidím, ačkoli mám oči otevřený. nic neslyším, nic necítím. jenom existuju v tomhle vegetativním stavu, dýchám a s každým nádechem si uvědomuju vlastní smrt. přestávám stopovat svoje myšlenky, sledovat je a analyzovat. přestávám s celým myšlením. stávám se ničím. jsem vaporizována svou vlastní myslí.
ale teď se chci probudit. z ničeho se zas proměnit v osobu. živoucí. ledový prsty se plazí po mým obličeji, krku, zádech,...chlad. choulím se na dně vany a snažím se uchránit aspoň zbyteček tělesnýho tepla. ne kvůli sobě.
moje tělo je hrob a já se dusím hlínou. sleduju kořeny rostlin zespodu. vidím jejich pohyb a vnímám, že někde jinde, na jiným místě, kvetou. nad zemí, nad vrstvou hlíny, vyrůstají z nich květiny, stromy, kvetou a plodí.
já neplodím. jsem poraněnej tvor, mám vzteklinu, vyceněný zuby a groteskní škleb divokých vlků těsně před tím, než na vás zaútočí. a přesto, někde na dně toho bahna a špíny se choulím já, mám ruce zkřížený na kolenou a bojím se všeho.
miluju se se svojí depresí a je mi při tom zima. nedělá to z lásky, jen aby mi připomněla mou samotu. už tak dlouho mi nebylo teplo...Nico. nic necítí a já taky přestávám cítit. jenom ledový rty, tak ledový, že vydechuju páru. celá místnost se pokryje jinovatkou, okna jsou pokreslená mrazovými obrázky. na mou postel sněží, na postel, kde se se mnou válí ona. doteky jsou tak mrazivý, až to vytváří iluzi, že ve skutečnosti pálí. prokousává mojí kůži a z otevřených ran se valí krev a brouci. a pak mi celou noc leží na hrudi, choulí se ke mně, jako by mě doopravdy milovala. jeto iluze. miluje mě, vlastním způsobem. jako parazit miluje svýho hostitele. nakonec mě zabije a najde si jinou oběť.
jím čokoládovou tyčinku. nepomáhá proti mozkomorům. jen přitahuje jiný. připadám si provinile a nemůžu si vzpomenout proč.
v pátek jsem přestala mluvit. nebo začala mluvit méně než předtím. cítím, jak moje hlasivky trpí. jak zakrňují, protože je nepoužívám. jako by mě permanentně bolelo v krku. můj hlas zní tence, přeskakuje. v nitru cítím potřebu začít hlasitě křičet. uvědomit svoje hlasivky, že pořád umím mluvit. ať to nevzdávají. můj hlas, ať mě neopouští.
včera pršelo. miluju déšť. dnes si přeju, abych vyběhla ven v holínkách. smyla ze sebe všechen hnus. všechnu nenávist a všechno nelidský, co na mě ulpělo. opila se dešťovými kapkami a...probudila se.

chapter four...trees

5. března 2017 v 15:05 |  words
otevřeným střešním oknem jsem uslyšela ptačí zpěv. v duchu jsem je viděla proti ranní obloze, proti temně noční obloze, hejno svobodně poletující po plátně nebe. cvrlikání ke mně pronikalo přes vrstvu jinovatky. přes obal špinavýho sněhu. přes rozteklou břečku, slunce začalo hřát a roztálo ty zbytky chladu. zvenku byl slyšet život ve všech možných podobách- jako cvrlikání ptačí melodie, jako vánek v korunách stromů, jako všeobjímající ticho poklidnýho rána. můj mozek se v tu chvíli usmál.
před čtyřmi měsíci se to stalo. čtyři měsíce. s obtížemi hledám sluchátka. poslední dobou pořád něco ztrácím. mám problémy si vybavit, kam jsem kterou věc dala, ale to nevadí.
obřadně stisknu play a poprvý od koncertu slyším Trees. poprvý po čtyřech měsících. tak dlouho jsem se Trees vyhýbala. okamžitě se mi všechno vybavuje. slyším ty něžný začáteční tóny, cítím, jak jsem zpátky na tom místě s ní. dotek její ruky. jen my dvě a stromy. ahoj. stojíme tiše ve stromech a ta chvíle je naprosto neskutečná, není jen o té hudbě a o tom, že jsme na koncertě Twenty one pilots, je to o tom, že jsme konečně spolu my dvě. tak, jak to má být. je to o nás, je to o tom, jak jsme se my dvě ten den potkaly. že teď už jsme reálný jedna pro druhou. záplava červených konfetek, padají na nás, padají ze stropu nebo padají z nebe nebo padají z vesmíru , úderný bubny a celá ta neopakovatelná atmosféra a leze mi mráz po zádech.
je tak roztomilý a neuvěřitelný, že jsme to obě cítily stejně. v ten den, kdy se děly zázraky a já jsem ji konečně uviděla přímo přede mnou, s neochvějnou jistotou, že to skutečně je ona. ne protože jsem věděla, co bude mít na sobě nebo protože jsem ji znala z fotek. něco uvnitř mě ji poznalo, ještě dřív, než jsem ji vůbec uviděla. asi duše. prostě vím, že v tu chvíli něco zapadlo na svoje místo, jako dílek skládanky. "Ou, tady jsi. Pátrala jsem po Tobě." v tu chvíli jsem se ocitla doma. v cizím městě s cizími lidmi, v neznámým prostředí, ale stačilo, aby se tady ukázala ona a všechno bylo pryč. jo. ve světle reflektoru. zamilovala jsem si ji přes tt. pak jsem si ji zamilovala podruhé, když jsem uslyšela její hlas v telefonu. z nějakýho důvodu mi připomíná čokoládu. a pak jsem si ji zamilovala, když jsem ji uviděla.
ten pocit, když někoho poprvý obejmete. nepopsatelný. když se ikonka na twitteru a zvuk upozornění na zprávu a okénko chatu nějakým kouzlem přemění v živou opravdovou bytost, která opravdu existuje, voní a hřeje a objímá vás zpátky.
tam začala nová kapitola. tam na tom místě jsem začala věřit na zázraky.
tam na to místo bych se s potěšením vrátila. rewind and stop. navěky zamrznout v čase. v té chvíli po koncertě, po Truce od fans, když se halou rozléhalo All you need is love od Beatles, když jsem ji objala a pod nohama nám šustily rudý kousíčky štěstí, přicestovalý z nebe.
nebe. vypadalo ten den tak nádherně. ráno bylo mrazivý, čekala jsem na zastávce autobusu a klepala se zimou a nervozitou. ale obloha byla nádherná, růžový červánky a jemná pastelová a potom, když vyšlo slunce, připadala jsem si požehnaně.
procházely jsme pod pouličními lampami a nebe už ztichlo, jako by taky čekalo na něco obrovskýho. celý město jako by trochu ztichlo. jen moje mysl neztichla a pořád dokola opakovala, že tohle se opravdu děje a snažila se ten fakt přijmout. že ta osůbka vedle mě je dost možná důvod, proč jsem to tady ještě nezabalila, proč se snažím lapat po dechu.
hodila mi záchranný lano, když jsem se topila. hází mi to lano každej den, zas a znova. jo. je mým záchranným kruhem, dýchacím přístrojem, důvodem. nejkrásnějším člověkem, co jsem kdy potkala.
přála bych si jí to všechno říct. říct, doopravdy. podívat se jí zpříma do těch hřejivých laskavých očí a mluvit pár hodin v kuse, vylíčit, co pro mě znamená. přála bych si zahodit plachost do odpadkáče.
druhý den jsem se probudila ve svojí posteli, v oblečení, s ostrou bolestí v nohou, šťastná jako blecha. hlavu těžkou vzpomínkami, dojmy. duše přeplněná láskou a smutkem a radostí.
z korun stromů nad našimi hlavami vyletěli dva cvrlikající ptáčci. svobodní.
vidím v životě perspektivu. vidím život z ptačí perspektivy, povznáším se nad bolestí. úzkostí. Emotional Roadshow byla pro mě zlomová, snad nejzlomovější bod mýho života. chtěla jsem si dát na čas, než budu moct všechny detaily a dojmy zpracovat a náležitě vylíčit správnými slovy a přesto nejsem vůbec spokojená, protože některý zážitky jsou prostě nepopsatelný. na některý okamžiky slova prostě nestačí.
mám v živý paměti, jak jsem si pátýho listopadu zuřivě zapisovala do deníku všechno, všechno, co se stalo, v hrůze, že bych to snad mohla zapomenout. ryla jsem do papíru a snažila si všechno taky vrýt do paměti, permanentně na zadní stranu mých očních víček, takže až zavřu oči, neuvidím nic než nás dvě.
nikdy to pro mě nebude jenom vzpomínka. žiju tím dnem. prožívám ten den znova a znova, připomínám sama sobě, že jsem v ten den byla dokonale šťastná a že se to stane znovu. žiju tím dnem a život má nadějný podtón. díky ní.

HQ orgasm

26. října 2016 v 0:12 |  vejlevka
rozklad světa přímo před očima. nepřirozeně a surralisticky. pocházím tenhle postapokal a myslim si, že to, co mi nalítává do ksichtu je sníh. jsou to ty odporný octomilky, mušky, který jdou po rozkladu a plísni. jsou to šiky Drosophil, zmutovaný díky hox genům, s nožičkama vyrůstajícíma z hlavy. připadám si, že žiju na velký plesnivějící skládce hřbitovních kytek, který už neplní svou reprezentativní funkci dostatečně dobře na to, aby mohly zůstat ve váze. mušky jdou po mě a v mý hlavě mě ohlodávají, rozkládají. vinná réva obtočená na plotě jako striptérka žloutne a hnědne a umírá. slunečnice v zahrádce umíraj. po stěnách v pokoji mi lezou vosy, v posledním tažení, než vypustí duši a jak šoupají nožičkama po polystyrenu na stropě, nesnesitelně to skřípe a šustí. zdi jsou přeplněný umírajícíma vosama, přemýšlím, jestli to tak bylo vždycky, nebo jestli jsem si toho dřív jenom nikdy nevšimla. smutně lezou po kluzkým povrchu, žlutá a černá jsou jim najednou k hovnu, protože smrt nic takovýho nevyděsí. pár centimetrů nad lampou se samovolně rozrůstá jinovatka pavučin. celej můj pokoj je ve stádiu rozkladu. celá má rodina je ve stádiu rozkladu a já nemám čas vymést ty pavučiny. z koutů, z mý hlavy. zachytily se tam dvě mouchy. nedokážu poslouchat, jak bojujou o život. dohání mě to k šílenství. to, jak je pavouk nejdřív znehybní paralyzujícím jedem a pak prostě sváže a pohltí. je v tom něco zvrácenýho. úchylnýho. je to jako znásilnění a nevím proč. to jejich škubání a mávání křídly a křik. řvou jako malý děti. jako něco lidskýho, co mě nutí se nad něma smilovat a dostat je z tý zkurvený pavučiny, z dosahu úchylnejch sexuálních maniaků s osmi končetinama, kteří se chtěj ve skutečnosti jen najíst.
všechno plesniví a po stěnách nám lezou vosy. ve špajzi myší rodinka. usnula jsem na gauči. propásla jsem jejich genocidu. genocidu té konkrétní myší rodiny nastěhované tam za lednicí. národa myšího národem člověčím. v duchu vidím, jak se myší mláďata topí ve vodě a v očích mě štípou slzy. v duchu se jim nic nestalo. v duchu se nic z toho nestalo a já jsem prostě usnula na gauči a o pár hodni později se probudila ve stejný pakárně.
stará velká myš. v duchu jí říkám Margaret. musim se v noci sebrat a vyhodit tu past. tu vražednou zkurvenou lovící zbraň. Margaret se odtamtud dostane. prázdný myší hnízdo a jen ona. svírá hrnek čaje a myslí na Mickeyho. myslí na milion svých potomků. ale to je v pohodě. zvládne to. je to železná myší lady.
morová nákaza.
vprostřed toho sedim já. královna umírající země. rozkládajícího se království. všechno kolem umírá a já se usmívám tím "Effy úsměvem", v uších kdeco. v uších Eminem.
dovést volnej verš k dokonalosti. udělat z něj extrémně volnej verš. vytvořit verš tak volnej, že rozpřáhne křídla a uletí z papíru.
dovést "uměleckou metodu" k takový dokonalosti, že si člověk není jistej, jestli to psal těžce paranoidní schizofrenik nebo smažka během deliria tremens. jsem obojí. nejsem ani jedno.
chci se zbavit tý pasti nastražený ve špajzi, ale kočka asi vidí přízraky v mym pokojíku. zírá do jednoho bodu, kde prostě nic není. bojim se kamkoli chodit. bojim se tmy. bojim se zrovna teď milionu věcí, ale to je ok. neberu prášky. lépeřečeno je pro mě moc únavný je vyloupávat dvakrát denně ze stříbrnýho platíčka (co je to za materiál? aluminium? olovo, aby bylo stoprocentně jistý, že mě to zabije?)
v pondělí večer čtu okouzleně Ginsbergovy vejšplechty. radši poezii. radši tu aviváž, ve který máš vypraný oblečení. radši trávový kecy, překotný mluvení a klopýtání na autobus. všechny ty věci, co mám ráda.
v pondělí večer mám orgasmus nad slovama starýma několik deset let. Allen si nesl olovo v duši, nesl si tam hořkou pilulku.
je tu zkurvená zima a víš co? usmívám se, usmívám se, když je mi nejvíc na hovno, když jde všechno do sraček, protože moje nejistota táhne do hajzlu a zbyde jen pocit marnosti. na ničem najednu nezáleží a jájsem volná. a můžu konečně dělat, co chci a může mi bejt ukradený, co o mě kdo řekne, co si o mě kdo myslí. protože tíha světa najednou drtí mou páteř a vy oba mi můžete políbit prdel. ty i tvůj podezřívavej pohled.



pomsta popravený pizdy

3. září 2016 v 15:14 |  words
plahočím se prachem a Přátelé mi nic nepřipomínají
a Plathová si pobrukuje u mý postele a předčítá mi Pod skleněným zvonem
přátelé jsou postupně popravováni
připomínají mi totiž propařený půlnoci a tu pitku s pornem
plastová paralela pro příběh
pro příběh o pokání a jak možná jednou přetnem
ty provazy z polyesteru
pazourkem posraných vztahů
provazochodkyně, pamatuj si-
(p)letem světem
Plathová propašovala perník pod svým prádlem
přidává mi ho asi do pití, do Pepsi
a pomerančových panáků
parodie přípravky na přijímačky
parodie prvního podzimního pondělí
plácáme prkotiny, plácáme sračky
plácáme pomádu po pobledlých podobách postav z našich postelí
prosím. poslouchej a pomoz. pojdu.
pro přítele. popravuju tě. pozdravuj v pekle. píčo.
prášky pro perorální podání. poplavou po proudu
pokud se to nespraví (kdyby ještě bylo co).
projdu pohřebištěm papírových ptáčků a ponechám tu polibek,
propisku, pytlíček pervitinu a pravou plíci.
levou si, pokud dovolíte, ponechám.


věci od B

2. září 2016 v 22:07 |  words
slečna Anka aka anxiozní symptomatika. nejdřív Nico, nejdřív Sofi. nejdřív se nadechni a pak ze sebe dostaň to všechno. jo. o to se snažím, proto přidávám průměrně dva čánky denně. protože jsem relativně v klidu, protože mi moje mysl cestou autobusem nahazuje geniálně pitomý hlášky o očích, který řežou a mrdkovým mýdle, protože hepatitida se blíží a já vzpomínám, jak jsem měla hrůzu ze zábradlí a ezavých hřebíků a špíny a žloutenky, když jsem byla malá.
vypsat se do čista.
vypsat se dočista do čista.
je nesnesitelně nesnesitelný s tebou být, protože se něco změnilo a určitý území konverzace je pro mě pořád zaminovaný, některý rány pořád příliš citlivý a bolestivý, než aby se jich dalo aspoň letmo dotknout, natož přiložit léčivej obvaz a zahojit je špektou vlídnosti a empatie (ne že by ti to něco říkalo.)
naser si.
přežít těch devět měsíců na tom nejdebilnějším místě ve třídě s tebou a trapným tichem, který nám dělá křena (a není to "to" trapný ticho, je to jinej druh, kterej smrdí kouřem, protože jsme vyhořely a zdroj konverzace vyhořel, ikdyž jsme se dokázaly bavit o všem. ne. teď se plácám v tom popelu a nedokážu navázat...nedokážu se s tebou bavit, protože jsi mi taky trochu zlomila srdce tím, jak se všechno zvrtlo v obyčejný přátelství, který už zas končí, tak jako všechny druhy přátelství před tím. a vůbec nic, co řekneš nebo uděláš na tom nic nezmění, protože to stejně zas nějak posereš.
pane bože, jak ráda bych ti řekla všechny ty věci, který se mi honí hlavou. věci od B.
jak bylo strašný sledovat všechny brečet a vidět je jako trochu odrostlý ubrečený děti, který se tak nějak potácí životem, předstírajíc, že ví, co dělat. slzy na kachličkovaný šachovnicový chodbě, možná moje, ale spíš ne. hrozně dlouho jsem nemohla brečet a přimě svý nohy dojít tam...
řekla bych ti, jaký to bylo v nemocnici. jaký to bylo kdekoli, kde jsem byla a jak moc je mi mizerně, jak chutnají ty prášky a jak mě otravujou obsednatní myšlenky týkající se večerního koupání a jak bolí ho vídat a jak bolí poslouchat ty její zasraný lži. ale k čemu by to bylo...

když si lidi myslí, že umíráš, doopravdy tě poslouchají namísto toho, aby...
...aby jen vyčkávali, až budou na řadě

je to dost smutný a nejsmutnější na tom je, že bych už měla bejt zvyklá. ale nejsem a pokaždý to bolí a já jsem ještě natolik pitomá, že to zkouším znova a znova. ať už je to vztah nebo přátelství, ti lidi se na mě stejně nakonec vyserou a já jim ještě podávám dárkovej koš plnej sraček a přeju šťastnou cestu.
šťastnou cestu, kurva. šťasnej život beze mě.
ne. je to možná můj subjektivní pocit. hluboce si přeju deep vztah a deep konverzace, kdy budu moct říct, kdo jsem já a kdo jseš doprdele ty. existujou takový věci i ve skutečnosti?
chci bejt pro někoho stěžejní osobou. chci být stěžeň jejich zasraný plachetnice. chci být tak zasraně důležitá, že beze mě nebude moct vyplout z přístavu.
každej je nahraditelnej, ty idiote.
tojemifuk.
založ si zkurvenou frančízu a nech mě bejt. jsi jen další předmět do truhičky, vedle safírů zamazaných mou krví.
fake. jo, jsi fake a já nedokážu přimět sama sebe ti věřit, protože se to rovná sebevražednýmu kamikadze.
na dost dlouhé časové ose se šance na přežití každého blíží téměř k nule
bejt tak víc nestabilní. buď je to Anka a já jsem nervózní chumel, kterýmu se třesou ruce a je naspídovanej úzkostí, nebo slečna sličná poběhlice Nico, numb. necitlivá, necítící, nesnesitelně nesnášenlivá a prostě...neúplná. jinak řečeno prázdná. prázdná. bejt tak víc nestabilní, byla bych možná bipolární. bipolární bisexuál. to je ubohý.
poslouchám La dispute a jediný, co asi chci, je podívat se se sis na Fight klub, ikdyž je mi z českýho dabingu na blití. pro ni bych to zvládla.
vlastně je to asi jedna z posledních osob, k nimž chovám důvěru.
věci od B jako Acid Ghost. Bridget Bardot. bodláky. mám jich plnou hlavu, plnou hlavu bodláčí a bordelu a blitek a balastu. věcí od B. bravurně blbých bolavých bonmotů. bezbožnosti. Bring me the horizon. Bowie. barevnej bunkr bolístek.


l e f t o v e r

2. září 2016 v 14:00 |  words
To jsem celá já.
Kafe se špaldovým mlíkem v cute barevným hrnku s notama, kterej patří ségře, položenej na knížce od Stephena Hawkinga.
Přicházím domů, sluchátka pořád zabořený v uších. Vyzuju si boty, postavím na kafe a z nějakýho důvodu jdu datlovat. Dokážu si představit takhle jednou žít. Ticho. Klid po celým bytě. K dokonalosti chybí už jen cigareta. Ale život nemusí bejt dokonalej. Popravdě má můj život zrovna teď k dokonalosti sakra daleko. Wahtever. To cígo si prostě nedám.
procházím supermarketem se slevněným kokosovým džusem. sedíš u pokladny a ještě o mě nevíš. stojím ve vedlejší frontě a zvažuju, zda mám jít za tebou. Nohy mě tam chtějí odnést a hlava zcela impulzivně, právě tu chvíli před tím, než opět zvítězí racionalita, řve "skoč."
ne. dneska jsem smutná. cítím, jak jsou mý mimický svaly na celým ksichtě stažený do grimasy utrpení. připadám si jako příšera z hororu z osmdesátek. tak bizarní, až je to k smíchu. jo. podíváš se na mě a posereš se smíchy.
podíval se na mě a v tom pohledu nebylo vůbec nic z toho. usmála jsem se, nebo spíš mi koutky cukly nahoru v pokusu o úsměv. těžko říct, jak to vypadalo z venku.
najednou si uvědomuju každej atom ve svým těle, kterej přímo prahne po lidským kontaktu, uvědomuju si, jak jsou moje vnitřnosti stažený, jak bolestně jsem scvrklá sama do sebe, zablokovaná.
utrpěla jsem další zranění, když mě dneska ráno do břicha řízly dva safíry- kdysi moje oblíbený drahokamy, tak krásný a něžný, i přes ledovou modř vysílající teplo. teď mě řežou do dělohy, kterou bych radši neměla.
vtáhla jsem se do sebe a zabouchla za sebou dveře. teď jsem doma, ve svým těle a není to perfektní, ale aspoň tady nefouká. byla jsem pěknej idiot. nikdy jsem k sobě nikoho nepustila. nikdo nesměl ke mně domů, do mý hlavy. nikoho jsem nikdy nepustila dovnitř, ale tebe...byl jsi u mě v předsíni, viděl jsi muškáty na oknech.
nesnáším tě za to. upřímně tě za to nesnáším, nesnáším se za to, že jsem tě nechala mě líbat. nesnáším se za každej tvůj dotyk, za každej telefonát, když mi bylo hrozně, když jsem se bála, že si něco udělám. nesnáším se za to, že jsem sundala ostnatej drát ze svýho plotu a nedala si pozor na safíry. že jsem tě nechala, aby ses mi dostal tak hluboko pod kůži. teď tě chci vymazat, DELETE DELETE DELETE, chci vydrhnout svou kůži kartáčem a savem, až se dostanu na tu vrstvu kůže, který ses nikdy nedotkl, chci tě zastavit, až půjdeš kouřit a zeptat se tě, kdo kurva jseš nebo kdo si doprdele myslíš, že jseš, protože já tě takovýho nenám. já tě asi vůbec neznám a asi jsem tě vůbec nikdy neznala (jenže nikdo tě nezná takovýho, jakýho jsem tě poznala já tehdy v noci. tuhle verzi tebe mi nikdo nevezme. tuhle verzi safírů, který neřežou a dotyků, který nechci smazat.)
vzpomínky jsou svině a já jsem citově zmrzačená. mám zlomený srdce. mám sakra zlomený srdce. naser si a vypadni, ty i tvý drahokamy, i ten pitomej holčičí nos a klíční kosti.
nebyla jsem připavená tě vidět. nechci tě vídat. až moc mi připomínáš sebe. pravýho sebe. a připomínáš mi mě, pravý já, který bylo šťastný. teď už jen...jen maluju smutný obrazy, chodím na pohřby a snažím se přesvědčit samu sebe, že můžu lidem aspoň trochu věřit. že můžu věřit lidem, který pokládám za přátele, ačkoli se na mě vyserou ve chvíli, kdy si někoho najdou. a zdaleka nejlepší je fakt, že začnou s někým chodit v ten moment, kdy si uvědomím, že jsem do tý či oný osoby blázen. jsem left over left lover. jsem holčičí verze Allena Ginsberga, jen míň homo a víc bi.
a tak sedíš za kasou, bezejmennej hezounek a já zůstanu pěkně ve svý řadě, protože...za sebou chci zavřít dveře, rozdělat oheň v krbu a ten svůj pitomej barák podpálit.


heavydirtysoul

1. září 2016 v 21:31 |  words

I feel so alive with you, that one day when you left I'll probably die

život má zvláštní smysl pro ironii. náš vztah se proměnil ve zvrácenej epilog nějaký frašky.
"je to jako rakovina...ze všeho nejvíc mi to připomíná rakovinu, víš. je to jako umírání na rakovinu - pomalý a bolí to."

jo. tohle ti řeknu. tohle řeknu a budu vypadat pateticky a bude mi to jedno, protože navzdory všemu to bude pravdivý. a ty se možná pousměješ, ae spíš asi ne, protože už je to sakra dlouho, co jsme se na sebe usmívali. vyhořeli jsme.
bylo to jako...nejdřív to byla sranda, nejdřív o nic nešlo. a pak jsme se nakazili. jeden z nás nebo oba zároveň, onemocněli jsme. a najednou na všem začalo až moc záležet a každej krok byl důležitej a mnohe jednodušší bylo předstírat, že neexistujeme. nejsme na sobě závislí. aspoň tak jsme si to namlouvali. ale zlato, jsi horší než nikotin. a už od začátku jsme si na sobě vytvořili parádní závislost. dej mi dávku, dej mi dávku. dej mi dávku sebe, sakra. můj dealer a zároveň moje droga. dva v jednom.
paráda.

Doomed

1. září 2016 v 21:08
Meju si ruce jasně zeleným mýdlem a přemítám, že takhle nějak by asi vypadalo Shrekovo sperma. Takhle, nebo jako pistáciový Riso. Přesto ty věci nepřestanu používat. Ani když připomínají ejakuláty.
Spím pod fosforeskujícíma planetama a hvězdama a galaxiema a hvězdokupama. Přilepila jsem si je izolačkou zespodu na skříň nad mojí postelí, nicméně to není dostačující prostředek proti insomnii. Zjevně. Třesu se jak feťák na odvykačce i přes třicítku na teploměru a dost mi to vadí v psaní. Je to sakra nepříjemný. Blbý nervy. Blbý blbý nervy. Prodleva. Zpoždění. Není na tom nic cool.
Bože, řekni, že to není moje vina. Ať to není moje vina, protože další provinění proti přirozenýmu způsobu myšlení už nevydržím.
Hvězdičky na mě zpoza izolepy mrkaly v noci, když jsem se dusila nauseou a existencialismem a pocitem marnosti. Aspoň bylo na co se koukat. Změna oproti zírání do neporušený sametový tmy.
V životě jsem měla několikrát zlomený srdce, ale nikdy žádnou kost. Co to o mně vypovídá? Že nežiju v reálným světě? Že mám v hlavě vlastní pokřivenej vesmír, kterej funguje podle mých vlastních pokřivených pravidel? Že potichu navážu imaginární romantickej vztah a budu čekat, až mě pan Vztah shodí ze schodů, až zase budu sledovat osobu x šťastně poskakovat v západu slunce a po boku bude kdokoli jinej než já? Že mám v těle abnormální množství vápníku, takže se mi kosti nelámou, zatímco svaly chřadnou a drolí se jako vánoční cukroví v únoru?
No a co. Poslouchám Placebo a jediný, co si přeju, je ovládnout ten třes. Protože ovládnout svou hlavu už jsem zkoušela a nikam to nevedlo.
Šílela jsem hrůzou v nemocniční čekárně, ale napovrch to byla jen hořká agrese, protože proč bych se měla prosit o soucit nebo prostej lidskej kontakt. Radši budu kousat a škrábat. Je to snazší.
Holka na protější straně místnosti. Ví o mně. Já vím o ní. Víme o sobě a nebavíme se spolu, protože já mám něco na způsob sociální úzkosti a ona kluka. Možná. Ale na řadu jdu až po ní, do tý hnusný ordinace nebo vyšetřovny nebo jak pojmenovat místnost s pachem dezinfekce a dýchacíma přístrojama a hadičkama...Mučírna?
Jo. Za tohle mučení si můžu sama. Můžu si sama za ranní infarkty a podezření, že asi umírám (ne ale v tom filozofickým významu, nebo spíš mimo ten filozofickej význam i klasickým způsobem), že asi hniju zevnitř. Že mám asi něco se žaludkem. Můžu si sama za to, že ze mě teče krev i mimo určitý dny v měsíci. Krev všude. Šílený bolesti žaludku plus nevysvětlitelný migrény. Jsem v prdeli.
Ta holka spí na nemocniční posteli a já se mám ve stejným pokoji vyslíct. Ani nestíhám přemýšlet nad tím, jak je ta situace absurdní. Že jsem se takhle náhodnýmu sexu přiblížila nejvíc, jak jsem mohla. Aniž bych o to doopravdy stála. Aniž bych stála o to se vysvlíkat ve stejným pokoji s cizí holkou hnedle vedle. Ani na tělák nejsem schopná se převlíct ve stejných šatnách jako všichni ostatní. Nemám sice péro, ale mám hodně expresivní ksicht.
Kyslík. Kanyla v ruce. Anestetikum. Chci toho víc. Chci toho víc, ať se můžu vysmát svý pošetilosti, svý bisexualitě, svý trapnosti, svý nejistotě, svý svoucnosti, svýmu já, který je momentálně mimo. Nechci vědět o ničem. Nechci vědět o světě, o nemocničních postelích, o holkách, o klucích, o tom, jak to vypadá v mých orgánech. Chci jen spát.
Probudím se na vedlejší posteli, zahrabaná v nemocniční peřině. Vidím tu holku. Má hezký vlasy. Přemýšlím, jestli je ta barva skutečně geneticky její. Asi jo, zrzci mívají pihy a tahle holka má cute pihovatý ruce. Zrzci taky údajně nemají duši. Těžko říct.
Spát vedle někoho mi přijde děsivě intimní. Je to snad ještě horší, než mít s někým sex. Prostě jen spát. Nevinně. Nesnáším školní výlety. Párty s přespáním. jen chci bejt sama. nebo možná nechci...Je mi na blití z narkózy a motá se mi hlava, ale nechci v tom pokoji zůstat. Chci jet domů. Chci bejt někde jinde. Chci otočit vypínačem a vypnout ten věčnej zmatek nad zmatek. Chci, aby něco řekla. Chci, aby byla zticha. Chci, aby mi vytáhli tu jehlu z pracky.
Posílají ji na histologii. V duchu jí přeju hodně štěstí. Nechci, aby se jí něco stalo. Nechci, aby v těch orgánech pod pihatou kůží našli Marlu Singerovou a Marlu Singerovou a Marlu Singerovou. Nechci, aby musela bejt tak odvážná, ikdyž ani nevím, jak se jmenuje. Mohla bych jí říkat Ginny Weasleyová.
Možná ty zrzavý vlasy skončily v koši. Doufám, že ne.

Ultraviolence

1. července 2016 v 21:36 |  words
"...takže myslím, že máš hroznej vztek." vztek? nesmysl. já a vztek? nope. to nejde dohromady. to vůbec nejde dohromady. to zní skoro stejně blbě jako Kurt a Courtney nebo Pamela a Jim nebo Sid a Nancy...
jsem ruční granát. jsem šílená. jsem někdo, kdo i přes svoje "achichouvej jsem tak cute se svou anxiozně depresivní symptomatikou" dokáže bejt savage af. kdo dokáže vypnout svý "feelingz" lusknutím prstu a proměnit se v nechutně bezcitnou mrchu. dokázala bych v tom rozpoložení cokoli. už chápu ty ostatní bezcitný lidi, co si to šinou ulicemi, image žraloka nebo rejnoka nebo něčeho chladnokrevnýho a bezcitnýho, image starýho masovýho vraha, image zrůdy z ledu, která teda spěchá tou ulicí a ostatní se jí klidí z cesty, protože vyzařuje takovou neurčitou auru nebezpečí nebo něčeho... něčeho inteligentně psychopatickýho.
svět je tak odporný místo a mě občas bolí hlava z předstírání, že to nevidím. měly by vám narůst obrovský hroty na loktech, vaše ruce by měly vypadat jako ruce punkáče se spoustou punkovejch náramků a vaše zvyky by se měly sestávat ze srkání kafe z kelímku STARBUCKS a potahování z cigarety, případně z propichování lidí těma loktama a odstrkování jejich zkrvavenejch bezvládnejch těl na stranu, aby nepřekážela v cestě, aby se dala obejít několika krokama, aby bylo možné pokračovat dál v cestě oceánem jinejch ryb.
...máš...hroznej...vztek.
je to taková nuda. je to taková nuda bejt nežádoucí. je to k zblití nudný a předvídatelný a bejt s lidma je nesnesitelně předvídatelný, jejich budoucí kroky jsou předvídatelný a jejich myšlenkový pochody se skoro dají pozorovat na jejich předvídatelnejch tvářích, na jejich zasranejch tvářích. fake. fake. fake.
lži a podrazy a spousty spousty vět, který mají ještě jinej účel kromě toho zjevnýho, totiž o něčem informovat- mají za účel přesvědčit člověka, že za nic nestojí, mají ho pokořit na nejvyšší úroveň, mají po něm chtít, aby škemral o milost, mají ho přesvědčit, aby se zabil, všechny ty alegorie a jinotaje a symboly v nich skrytý jsou zjevný a zašifrovaný akorát tak, aby je dokázal rozšifrovat člověk, kterej...
je nemocnej
je tak osamělej
nemá co ztratit
d) je správně- kterej všechny najednou zas nenávidí
a svět je najednou zas hnusný místo. svět je zas pro jednou žumpa. svět za všechno může za všechno budem vinit diktátory dějin a lidskou ješitnost a netoleranci a to, že tě stejně odkopnou a můžeš se snažit sebevíc, můžeš se snažit, jak chceš, ale protože se přece jen tvůj savage mod vypne a tvoje "feelingz" jsou najednou zase funkční nebo se taky dost možná ani nevypnuly, ale prostě se to všechno kupilo a najednou je toho čím dál tím víc...a ty to nedokážeš ignorovat, všechny ty symboly, všechny symboly opovržení a všechny symboly ponížení jsou přímo tam za rohema čekají, až ten roh obejdeš, aby mohly vytáhnout pitomej kapesní nůž a zaútočit a chtít po tobě peněženku, koitus a taky krevní destičky. a tak tam to zubožený torzo člověka jen leží a krvácí z otvorů...
v hloubi duše jsme všichni svině. v hloubi duše je to všechno stejný- stejnej temnej pokoj, stejný temný myšlenky, stejný kovový mříže.
nemám ráda léto. nemám ráda teplo a slunce a pálivý paprsky a rakovinu kůže a vitamín D. nemám ráda opálení a fakt, že v létě lidi nosí míň oblečení. nemám ráda koupaliště. nesnáším pánský plavky. nesnáším pány v pánských plavkách. (samozřejmě, proti dámám v pánských plavkách nic nemám.)
erekce. ejakulace. inseminace. evidentně je mi ukradený, jak hrozně kontroverzní tenhle článek bude.
nesnáším klobásy.
vztek. taky nesnáším dojemný filmy. dojemný filmy se zvířátkama. trvá hrozně dlouho, než se z toho člověk vzpamatuje. než se dostatečně vypláče, než to ze sebe dostane. na něco takovýho přece pravej žralok nemá čas. musí kroužit ve zmenšujících se smyčkách kolem svý oběti. oceánem ulic. musí dělat něco jinýho, než se nechat citově mrzačit, než se nechat pálit cigaretou svýho vlastního vědomí, než si hyzdit paže žiletkou svý citlivosti.
předstírej, že nic necítíš. předstírej, že to nebolí. vymysli si anestetikum. imaginární anestetikum, který okamžitě funguje, bez dlouhých průtahů. okamžitě funguje, i bez zavdení jehly. placebo efekt vlastního vědomí.
předstírat můžeš, co chceš. předstírej, ale v noci se k tobě přikradou, zaťukají na dveře a dostanou tě. no a co.
taky nemám ráda vajíčka. ikdyž jsou třeba eko. nedokážu se zbavit pocitu, že požírám zárodek. zárodek života, kterej mohl bejt. kterej mohl existovat za příznivějších podmínek. zárodek. embryo. malou skrčeninku tvora. živý bytosti. dávící reflex. jako by někdo vrazil ruku do dělohy něčeho těhotnýho a vytáhl tohle. zázrak v kulatým porcelánu.
n e s n á š í m t ě .
léto je jakoby pšesycený skořápkama vajec a ptákama v plavkách. plný nechutnejch věcí, který nemám ráda. malátnosti a bolavejch kostí a kostí plesnivějících v hrnci, na který praží to hnusný letní sluníčko a útočí masařky. léto má z nějakýho důvodu vždycky příchuť smrti. nevím proč. možná je to spousta opilých teenagerů a spousta jejich krve na silnici. možná je to spousta rozjetých zvířat. možná je to maybelline.
ale nejspíš je to úplně fuk.

o_O

31. ledna 2016 v 14:46 |  words
Je to zvláštní, jak ve mně tahle "temná díra" vyvolává melancholii...-_- (myslím, že by se tak měl jmenovat můj příští bestseller...už kvůli tomu, aby se pár věcí vyjasnilo...oHmy gosbiujfndihujnk). Snad díky tomu, že jsem si dovolila vybudovat tuhle písmenkovou jeskyni na prohnilejch základech mojí mysli...Ale jo. Samozřejmě, že umím psát i "pozitivně", "optimisticky", tím způsobem, že člověk si neprožene hlavou kulku po prvním odstavci...Ale tady nemusím, tady nemám chuť se nějak...přetvařovat, psát nepřirozeně jen proto, že to zní depresivně....
A snad proto mi přijde zvláštní poslouchat během psaní sem Panic! at the disco nebo něco takovýho, co poslouchám běžně. Během návratu do grafitovýho dolu, jehož štoly jsou popsaný temnýma temnýma temnýma myšlenkama, hledám divný akustický věci, který mi běžně nic moc neříkají, poslouchám text, poslouchám slova a...a je to ta chvíle, kdy jsem šťastná. Je to ten pocit svobody, je to necenzurovanej pohled na něco obscéního. A je to skvělý, protože vím, že když sama nebudu chtít, nikdo to nikdy neuvidí.
To je to, co mě svazuje, kdykoli mám napsat něco "oficiálního". Něco, co budou číst lidi, který znám a který jsou mi upřímně úplně u prdele, přitom...nemůžu snést pomyšlení, že by mě pak soudili. Jsem hrozně paranoidní a vím to o sobě. Poslední dobou jsem ještě víc paranoidní než obvykle. Kdyby tohle celý byla hra (a kdo říká že není...??? O_O), kdyby tohle byl svět Sims, řekněme, v němž nás ovládají zpoza monitorů naše kočky a psi (I'm scared), myslím, že bych aktuálně bloudila po Sims City a napadala random kolemjdoucí laserovým mečem (jde to vůbec? nikdy jsem Sims nehrála a vůbec celý tohle přirovnání je fakt dost na hovno...)
Skončilo to.
Doprdele, je to tak sakra zajímavý, míjet na chodbách lidi, se kterýma jsem se opíjela, se kterýma jsem mluvila, MLUVILA coby sociálně přijatelná další forma života, je to zvláštní a utvrdilo mě to v přesvědení, že svět je jedna velká žumpa plná fake lidí a že je sice hrozně cool jít na paaarty a každejch pět vteřin se zdravit s dalším ze svý stovky "friendz", ale...ve výslekdu člověk stejně zůstane totálně osamělej uprostřed tanečního parketu obklopenej známejma ksichtama, který jsou pro něj úplně cizí. Cejtím se, jako kdyby poslední rok mýho života, celej druhák byl jeden gigantickej sociální experiment s adolescentním kreténem se sociální fobií- mnou. Jo. A byla to sranda, bylo to kurevksy vtipný.
Sociální život s sebou nese tolik úskalí, že to kohokoli, kdo je tolik trapnej a nejistej jako já, musí po nějaké době začít unavovat. Je to peklo, je to jedno velký zasraný Inferno. A vy musíte celou tu dobu přemýšlet nad tím, jestli jste dost "vtipní", dost "společenští", dost "zaujatí", protože se většinu času kecá o lidech, který jsou vám naprosto neznámí a z nějakýho důvodu to jsou "looseři"...Musíte přemýšlet o tom, co říct a jestli to je přijatelný a adekvátní situaci a když se konečně rozhodnete, téma "KONVERZACE" je už dávno někde jinde...někde v bodě, kde se probírá kdo koho ošukal na poslední paaaaarty.
Kontakt s lidma je pro mě nežádoucí, fakt. Kdykoli si pak musím pokládat otázky jako: "Jsem normální, když mě naprosto nezajímá, co jaká Mařka zas udělala tehdy a tehdy?", "Jsem normální, když přemýšlím nad důsledkama globálního oteplování?", "Jsem normální, když v duchu probírám osud osoby X, která vystupuje v příběhu o vlastní trapnosti jako typickej příklad úzkostný poruchy?", "Jsem normální, když toleruju homosexualitu?". Je to fakt vtipný...Je to absolutně dokonalý.
Když na to tak zpětně koukám,...Všichni jsou zkažení. Do morku kostí. Zvláštní, že to říkám zrovna já, ale...
Nechápu, proč nemůžou všichni kurva zavřít hubu a starat se o vlastní věci. Proč??? Je to tak skvělý zvyšovat si vlastní ego na účet někoho jinýho? Pravděpodobně.
Měla bych to taky zkusit...
Nikdy.
A tak jsem prostě naznala, že nemám zapotřebí ztrácet čas sociálním životem. Nemám zapotřebí bejt mezi lidma, který nerespektuju a se kterýma nemám nic společnýho...okay, něco by se našlo, ale stejně. Moje paranoia by mě mi stejně nedovolila vyložit všechny karty na stůl.
Takže...Co bych tak mohla říct o svým aktuálním vztahu k lidem? Něco jako...Seru na vás, bitchezzzzzzz.
Proč vůbec o tomhle všem píšu? Sama nevím. Kecám, vím moc dobře proč. Protože se cejtím trochu provinile, protože jsem vylezla ze svý zkurvený "ulity", protože to byl "obrovskej pokrok"...Jo. Vylezla jsem ze svý ulity jen kvůli tomu, abych zjistila, že je všechno to, o co jsem přicházela stejně úplně na píču, takže se zas plazím zpátky.
Ne, okay. Neříkám, že to bylo všechno na nic, ale stejně jsem si pořád připadala, že tam nepatřím. Možná kvůli tomu, že lžu.
Jo. Lžu úplně všem, celá moje existence, tak jak ji vidí ostatní je lživá nebo aspoň pokrytecká a zkreslená. Já nejsem ve skutečnosti to, co jsem. Je to jako bejt tajnej nastrčenej agent na meetingu nějaký super tajný cool politický strany.
Pravda je, že jsem na práškách a trochu mimo a tak.
Nemůžu se zbavit toho dojmu, že mezi ně postě nepatřím a dost možná mezi ně ani patřit nechci.
A dost možná to celý působí jako recidiva, ale je mi to fuk.
Možná bylo moje starý já dokonale spokojený, se svejma knížkama, hudbou ve sluchátkách a filmama.
Vracím se do toho bodu a nevím, jestli je to správný. Je to správný. Není. Nemám nejmenší tušení...
A vlastně na tom vůbec nezáleží :).

hiatus

13. ledna 2016 v 12:57 |  words
i think i won't be there for a while...for a longer while. I'll be back, i promise, but not now. I just need to figure out what the fuck am i doin with my life, so...it could take some time.
xoxoxo

Apollón a Dafné

15. listopadu 2015 v 19:32 |  words
Sedím na barový židličce v největším pajzlu ve městě, v hnusný nalejvárně, kde se nikdy nic dobrýho nestalo (pamatuješ si na toho kreténa, kterej mě tam otravoval tehdy před rokem? Z jukeboxu zrovna hrálo Cancer od My Chemical Romance a já nedokázala pochopit, kterej idiot pustil zrovna tohle...A ty ses kvůli mě nechtěl prát, ale to nevadí...Na ničem z toho nezáleží. Já jen, že by to bylo hrozně sexy. Já bych se kvůli Tobě porvala s kýmkoli, protože mám patetický sebedestruktivní sklony a bolest už mě nebolí.) Mám na sobě ty červený šaty a do ksichtu mi svítí nepříjemný ostrý světlo jako při výslechu. A kdykoli jindy bych se cejtila totálně naživu, kdykoli jindy bych byla šťastná navzdory tomu, že sedím v takovým pajzlu. Protože to nejdůležitějí je, bylo...(A bude???) že jsi tu taky. A dnes- podívej se na nás.
Jsme tu. Jsme tu oba dva a s námi oběma je něco špatně.
A právě to je na tom nejhorší. To že jsem oba dva stejní.
Jsme Apollón a Dafné. A já nejsem ta, která odchází, která uniká...
Ale zrovna teď nemyslím na to, kolikrát se nám stalo, že jsme si vzali podobný hadry a vypadali jak dvojvaječný dvojčata bez toho, abychom se jakkoli domlouvali ani na to, jakej to byl pocit, jaký to bylo všechno tehdy...
Pořád mám na mysli Tvoje dotyky na kůži. Ten polibek osolenej našimi slzami. Ani nevím, co jsem Ti všechno řekla, kolik procent z mýho připravenýho proslovu...
A pak...Všechno je to pořád tolik živý i přes to, že se stala ta nejlepší věc, jaká se vůbec stát mohla a v kterou jsem ani nedoufala. Na ničem z toho nezáleží. Vůbec na ničem.
Nemám sílu na to pořád myslet, na to, co se vůbec stalo ani na Tebe...Ale po všech těch měsících se v mý hlavě představa Tebe tolik zabydlela, že...
Víkend byl hroznej. Tenhle i ten předtím. Teorie převedená do praxe o tom, že čím víc věcí si kolem sebe nahromadíš, čím víc věcí souvisejících s někým koho miluješ, tím víc to pak bude bolet. A ani to nemusí bejt věci, stačí vzpomínky, stačí, když ti hlavou běží nekonečnej řetězec flashbacků. Tady jsi seděl. A tady jsme pili kafe. A na tuhle zeď jsem napsala všechny citáty, který mi tě připomínaly. a v rádiu hraje Adele a já jsem totálně v píči. Víc než kdy dřív si všímám všech těch gest, který jsem od tebe převzala, všechny ty tvý ujetý výrazy.
Začala jsem brečet při sebemenší asociaci spojený s tebou.
Jsi moje první všechno.
První objetí.
První pusa.
První opravdový "Miluju Tě."
Záleží ještě vůbec na něčem?
Na čem, když člověk ví, že se jednou pokusí zabít. Že důvodem jeho smrti bude buď vykrvácení nebo předávkováním něčím...Já ale nechci umřít. Zoufale se snažím držet se toho jedinýho, co mi zbejvá. A doufám,že mě někdo zachrání.
Je to jako mít včelí roj v hlavě. Odpornej pocit.
Co zbejvá?
Co se zítřkem? Hlavolam...
Na čem teď lpím? Co je teď můj tajnej zdroj "síly"?
sebedestrukce.
what else.
jo. už zas jsem se naučila vkládat si do hlavy karcinogenní myšlenky. už zas jsem na tom špatně a můj úsměv prostě pomalu odumírá. už zas budu schopná hodiny běhat a dny nežrat. a asi mi přibydou jizvy, ačkoli jsem chtěla bejt hrozně racionální a neposkvrnit nás dva mou krví.
jenže si prostě nemůžu pomoct. to bych nebyla já, kdyby nezapracoval můj sebemrskačskej přístup.

"není divu, že to je takhle. jsi nechutná."
"tvoje nohy jsou moc tlustý. tvoje ruce jsou moc tlustý. dokonce i tvůj obličej je moc tlustej."
"kdo by chtěl bejt s někým tak odporným jako ty."
"jsi nenažraná kráva. blbá, hnusná a bylo by lepší, kdybys chcípla."
If i get a little prettier i can be your litlle baby...
"nikdo tě nebude mít rád, dokud nebudeš dokonalá."
zastav tuhle bolest dnes v noci...
"nezasloužíš si ho. nezasloužíš si nic kromě bolesti."
"nenechám tě, aby to pokračovalo dál. nechám tě kurva vyhladovět, takže už nezbyde nic, vůbec nic, za co by ses musela stydět. nechám tě běhat jako křečka v kolečku, jen pro dalších pár desítek kalorií. nechám tě koupat se v ledový vodě a mrznout. nechám tě zvracet, když budu muset. a neopustím tě dřív, než bude tvoje váha tak nízká jako tvý sebevědomí."
"všichni tě nesnáší. není divu. dokonce ani ty sama se nedokážeš milovat."
"bezcenná."
"tlustá."
"trapná."
"neschopná."
"bez budoucnosti. bez nadání."
"nikdo."
jo. teď zrovna nevím, co dělat. a nikdy jsem nevěděla, jak řešit různý průsery jinak než útěkem, někdy to byl útěk opravdovej, někdy jsem prostě utekla k žiletkám a thinspu. a doprdele, je mi osmnáct a pořád neumím situace řešit jinak než tím,že se vracím k hladovění a thinspu. nepopírám, že je to úplně k ničemu a nepopírám, že je to hodně, hodně nekonstruktivní způsob řešení čehokoli...ale tak to prostě je. teď se budu chvíli ničit, abych se později cejtila líp. a je hloupý, že v tom vidím jedinou jistotu a ještě hloupější je, že je to pro mě něco jako mateřskej klín, něco jako můj temnej dětskej koutek, kde si hraju se sirkama politá benzínem. kam se ráda vracím a co mi nikdo nikdy nevezme, pokud to já sama nebudu chtít. a já nechci. a hádej co, teď už se ani před tebou nemusím přetvařovat, nemusím se obávat toho, že se mnou o tom začneš mluvit nebo toho, že nějakej tvůj další příbuznej začne kecat do mýho "vegetariánství". ikdyž to myslí dobře a já vim, že to myslí dobře, ale je mi to fuk. všechno je mi ukradený až na čísla na váze. zasloužím si kolaps a zasloužím si všechnu tu bolest. protože když už se ani mí rodiče nesnaží mě zachránit a když už mě i vlastní matka nenávidí...asi jsem opravdu špatnej člověk. připadám si prohnilá zevnitř.
zas si v hlavě vypěstuju všechny ty démony...všechno to, co jsi ze mě skoro dostal. skoro jsi mě vyléčil...škoda, že existuje nějaká taková věc jako recidiva.
dostaň mě odsud. prosím.


hello

8. listopadu 2015 v 17:38 |  words
...a pak mi najednou došlo, že existuje jen jedno slovo. Slovíčko, který má hned několik významů a který pro mě znamená tolik věcí majednou, který má miliardu významů a obsahuje v sobě stovku dalších slov, myšlenek a vzpomínek...
Hello.
To, co jsem říkala jen Tobě. A jako nějaká trapná puberťačka jsem tomu slovu dala novej význam; pokaždé, když jsem Ti řekla Ahoj, znamenalo to Miluju Tě...protože to je jen Tvoje.
Moje Ahoj patří jen Tobě.
A taky vím moc dobře, jak trapný a patetický je, že tady teď poslouchám Adele. Hello od Adele, o němž jsem doufala, že si poslechnem spolu...sedím tady jen já a z mých očí se už zas valí litry slz.
Sama jsem překvapená vlastní odvahou, že jsem řekla svýmu dilematu Fuck you...nezáleží mi, jestlimě nějaký další slovo dovede dk těch známejch končin, odkud se vrátim ubrečená s nostalgickým výrazem v ksichtu...
Vidím Tě všude. Sedím na tom gauči, kde jsme spolu v létě spali...a ne nezáleží na tom, že to teď tolik bolí a že ani nevidím na klávesnici přes slznou clonu. Nemůžu se víc rozbít, tak dál sedím na gauči a myslím na to ráno, když jsem se probudila vedle Tebe a pozorovala, jak spíš a myslela si, že jseš nejkrásnější člověk na světě.
A tehdy tam...v prosinci. Kouř cigaret a chlad a to, že jsme prostě byli spolu.
A tak se pokouším představit si, co bude dál. Snažím se rozluštit tj velkou hádanku, jak jen existovat dál. Jak pokračovat. A snažím se bejt racionální a silná, ale jsou to všechno jen sračky. Nepotřebuju slyšet, že někdy bude někdo jinej, že nemám brečet, že to přejde. Mě to sakra vůbec nezajímá. Nechci to slyšet a nedokážu si představit...
Ne. To, jak jsi mě objal a já se k vlastnímu údivu rozbrečela. Brečela jsem. Ty jsi brečel. A líbali jsme se a možná...možná v tu chvíli se mělčas zastavit. Protože od tý doby šlo všechno do sraček.

lunapark v hlavě

25. října 2015 v 16:56 |  words
"vezměte spisovateli psací stroj a jediné, co vám zbyde, bude těžkost, která ho k psaní dovedla"
mám ráda charlieho b.
byl to určitě skvělej pařan, představuju si ho jako charismatickýho alkoholika s cigaretou, kterej nikdy neplakal. ani když k tomu měl opravdovej důvod. spíš si otevřel další flašku budweisseru a zmlátil pár lidí. jen aby si nikdo nemyslel, že má duši. nebo možná svědomí nebo soucit.
je mi zima a mám hlad. sedím v kuchyni a poslouchám tklivej song a snažím se vypsat svoje noční můry. když se všechno hroutí, budu nejspíš tady. když řeknu "všechno je v píči," dost možná mě pak najdete v chladný setmělý kuchyni, jak mlátím do klávesnice. jsem kuchyňskej ghoul. možná jsem ten šramot, kterej slyšíte vycházet z jídelny v půl druhý. hledám sušenky oreo a růžový a žlutý a bílý donuty s barevným sypáním, sním je a pak je vybliju, protože to je prostě to, co dělají bezprizorní nejistý osmnáctky s poruchou příjmu potravy.
v týhle nudný díře si musíte přivodit bulimii neb anorexii, aby váš život nebyl tak k smrti nudnej. hahahahhaahahahahaha
těžká hyperbola
tyhle dny budou těžší a těžší. říjen a listopad bývají tak zasraně těžký a snaha nezbláznit se je vyčerpávající.
skoro cítím, jak mi serotonin klouže mozkem, jak noradrenalin stupňuje moji úzkost a jak se endorfiny vypařujou, jak si berou svoje kabáty z věšáků a pracovní kufříky a s poklonou mění pracoviště. poslední slova jsou "fuck this bullshit, bye."
moje endorfiny mluví anglicky.
ve snu jsem viděla, jak mi vystupujou obratle na krku, jak mi trčí kosti z kyčlí.
řekněme, že pokud tě ztratím, nebudu mít žádnou motivaci dostat se ze sraček
nebudu muset předstírat, že je všechno super a že nemám problém s jídlem,
nebudu muset spřádat plány, jak to se mnou bude v budoucnu
jak ti budu vysvětlovat svoje podivný jídelní zvyky...
tak moc se trápím a tak moc to bolí a já nevím, nad čím přemýšlet dřív
cejtím se jak na cracku, skoro, jako bych nedokázala svoje myšlenky ovládat a všechno je hrozně rychlý a všechno je rozmazaný a já musím bez přestání přemýšlet.
když se ráno probudím, fascinovaně pozoruju strop, protože se pomau otáčí a pak se pomalu začne vlnit.
doprdele, fakt nevim, co je v mých antidepresivech, ale já jsem z toho věčně na tripu
dnešek má šedou barvu
nebe je šedý a záclony jsu šedý a kuchyň je šedá a mý myšlenky jsou šedý
jo lásko, mám trudomyslnost.
v dokonalým, ale utopickým světě bych dodala: "tak mi, prosím, dones mojito a zkusíme na to při všech možnejch oplzlostech zapomenout."
v dokonalým, ale utopickým světě by jsi byl tady, hned vedle mě.
v dokonalým, ale utopickým světě bychom byli pořád spolu a já bych nemusela každej víkend procházet tímhle svým personálním infernem, nemusea bych se jak idiot rozplakávat při každý příležitosti, bezdůvodně, nemusela bych myslet na tu zasranou bolest, nemusela bych dohromady skládat věty do příběhu s názvem "Takhle to dál nejde" , nemusela bych bejt k smrti vyděšená z toho, co bude...nemusela bych žít tenhle zkurvenej život plnej proher a sraček a všech různejch druhů sebeobviňování, protože
jo, mám problém mít se ráda
jo, mám problém se svým tělem
jo, mám problém s lidma
jo, mám problém kurva úplně se vším.
...
v dokonalým, ale utopickým světě bych neexistovala. a moje myšlenky se stejně pořád stáčí k tobě. ach bože, jak bych si přála to všechno ze sebe dostat, vyzvracet svoje srdce, vyblejt to ven a už nikdy nikdy nikdy nic necejtit.
no bože, tak jsem se zasekla. pořád mi prochází hlavou ta smyčka. retrospektivně vidím všechno...všechno.
jak jsi mě objal. prostě jsi mě objal a to stačilo, abych se do tebe tak zasraně zamilovala.
a jak jsem pak celou noc přemejšlela, jak se jmenuješ.
a jak jsem o tobě nemohla přestat muvit. nikdy o lidech tolik nemluvím. a jak jsem ti dala pusu na tvář a jak jsme proseděli hodiny tam venku v zimě, jen protože jsme milovali cigarety a milovali se navzájem a nepotřebovali jsme nikoho, ani tvý kamarády, ani obsluhu baru. a všechny ty hodiny, kdy jsem se cejtila absolutně stoprocentně naživu. a všechny ty party a oslavy, na který js mě vytáhl, možná, protože jsi prostě věděl, že to potřebuju. jo. tohle byl pravej život. tohle s tebou- pravej život.
ne. nechci minulej čas. chci v tom vidět budoucnost, chci v tom vidět potenciál. chci vidět tvůj úsměv po ránu. chci vidět tvůj krásnej obličej, když usínáš...
je mi tak hrozně, až se mi z toho chce zvracet. a nic se nestalo. nic se nezměnilo. nic se neděje. alespoň na venek.
uvnitř mě zuří bouře Patricia.


i hate myself & wanna die :D

25. října 2015 v 15:55 |  words
mohla bych říct všechny ty věci, který holky říkají
jako třeba
"Proč mi nikdy nenapíšeš první?"
"Proč mi nikdy nezavoláš první?"
"Miluješ mě?"
"Nad čím přemýšlíš?"
"Nejsem moc tlustá?"
a taky
"Máš někoho jinýho?"
místo toho se tě budu ptát na úplný hovadiny, místo toho se budu zaobírat vznikem vesmíru chemickými zbraněmi použitími za druhé světové války alternativním životním stylem Houdinim
A tím, že máš naprosto katastrofální hudební vkus
takže ti budu předhazovat nejlepší rockový vypalovačky a zahlcovat tě strašně pesimistickými vizemi konce světa
radši tohle všechno než přiznat,
že mě trápí to, co trápí všechny holky,
že mi nikdy nenapíšeš první
že mi nikdy nezavoláš první
že mě mateš a já nevím jistě, jestli mě ještě pořád miluješ (nebo jestli jsi mě někdy vůbec miloval)
že nevím, nad čím zrovna teďpřemýšlíš
radši budu předstírat, že mám mozek osmáctiletýho kluka, kterej tohle neřeší, než přecitlivělou duši
protože ve výsledku každej vztah, kterým projdem z nás udělá někoho jinýho
vezme nám sebe sama a pak to torzo vyplivne jako vyžvejkanou Orbitku na špinavej chodník
přemýšlím nad námi už sakra dlouho a bolí mě žaludek a možná mám nějakou onkologickou chorobu a možná mi konečně pomůžou nový antidepresiva
takže budu moct umřít naplněná chemickým pocitem euforie
zdají se mi zvláštní sny
a jsem věčne nespokojená se svým blbým báječným životem
a když se hojí jizvy po žiletkách, tak to hrozně svědí
a když se ráno probudíš s brekem, je to známka lability
a když máš dojem, že je ti matkou víc tvá cvokařka, než kdy byla tvá biologická matka
takže ti ani není líto těch tří stovek na hodinu
tolik se platí za citovou prostituci
a za to, že někdo poslouchá mý kecy šedesát minut
měla jsem se narodit v době španělský inkvizice
byla bych skvělým prostředkem tortury.
je to těžký, víš
není divu, že se musím opít nebo zhulit nebo prostě jakýmkoli způsobem totálně zrušit
abych vůbec mohla bejt sama se sebou
s kostmi a příčně pruhovanou svalovinou a tím druhým typem svalů a se svými orgány
se srdcem, který jsem si vždycky představovala černý
a s mozkem, kterej tak nějak nefunguje správně
ale hádej co
žiju
ještě pořád


soaked in bleach

24. října 2015 v 12:48 |  words
skládám dohromady útržky k zblití patetických vět
chystám se ti je přednést jako říkanku ve školce
a jsem k smrti vyděšená z toho, co bude potom,
až se tě zeptám
"máme šanci?"
možná bych to mohla nahradit inteligentnějším dotazem
třeba
"je tahle bolest srovnatelná s tím, když tě někdo kopne do koulí?"
mám noční můry o zvláštních lékárnách, kde si vyzvedávám antidepresiva v doprovodu spolužáka
o tom, že mi vypadávají zuby a pachuť krve v mý puse je tak realistická, že mám pochyby o tom, že to byl sen
o tom, že nejsi nikdy kolem
a možná o tom, že mi kočka začala v půl druhý v noci na koberec vykašlávat chlupy, třeba to nebyl sen
třeba nebyl sen to, že nejsi poblíž
odmítám naše vyhoření
odmítám naše hasnutí
odmítám to, že vychladneme jako dvě sirky, jako dvě cigarety, který někdo nechal v popelníku,
torza dvou filtrů
a spousta popelu kolem
popel, kterej z nás zbyl. z toho, co mohlo bejt, ze všech možnejch plánů, z našeho bytu na vejšce, z cesty na Island
nebo Galapágy
a třeba do Japonska
z toho, jak sedíme na balkoně a kouříme svoje ranní cigarety a čumíme na sebe blbýma zamilovanýma pohledama
protože jsme měli sex
měli jsme sex
a pak jsme měli sex
a moje tělo mi nepřijde odporný
takže jsem se možná za a) dostala na zelenou sekci podváhy tabulek BMI a moje anorektický já přede blahem
nebo za b) jsem zmoudřela a přestala si kurvit život
každopádně si připadám skoro krásná
skoro
skoro ti to věřím
a blízkost těla je možná to jediný, co mi schází
ta nekonečná intimita potu a slin a tak dále.
utopím se
udusím
utonu
v myšlenkách
v těch všech momentech, ve všem, co jsi mi kdy řekl, ve všech dotecích a polibcích
ponořím se do nich a už
se nikdy znova nenadechnu.

Kam dál