modrý vlasy

Sobota v 4:12
procházím galerií
poprvý v životě
určitě ne naposled
je to méně nepatřičné
než jít sama chlastat?
je tu klid a ticho
je tu všechno to
co není tam venku
a holka s modrými vlasy
která se tak krásně usmívá
tak milej úsměv venku nenajdeš
na ulici
nebo pohozenej v křoví
bylo mi teplo
z těch jejích vlasů
asi jsem se zamilovala
nemůžu ji dostat z hlavy
a nikdy ji už neuvidím.
typický.

 

kámo

Sobota v 3:37
ráno jsem říkala, jak ráda si dělám kamarády, když jsem opilá
šli jsme z oběda v jednu odpoledne
k jídlu jsem měla kávu a jako dezert zhnusení nad sebou samou
obrovská cifra na účtence (to byl ten dezert)
aspoň jsi za mě zaplatil
ráno je mý tělo jedna velká otevřená rána
a moje pověst přímo krvácí
kámo
tohle jsem neměla tohle jsi neměl tohle jsme neměli
ty tvý blbý cigára blbý vousy
blbej stejnej vkus
jsem sedmadvacetiletý muž (zdá se)
kámo
pěkně jsi mi zavařil
že bych se sama nejradši zavařila
do zavařovačky od okurek
mezi ocet a kousky cibule a pepř
a zhebla
má duše je v neděli ráno kyselá
jako žaludeční šťávy
chutná jako zvracení rumu a slzy v toaletní míse a strach ze smrti
že jsem blbá že se zamykám na záchodech
že se tam jednou stejně asi zadusím vlastními zvratky a marností
ostatní holky zvrací pod dohledem, pěkně venku, se svými kamarády
závidím.
kámo, dej tu ruku pryč z mý nohy
je věta, kterou jsem nikdy neřekla (a měla)
nejvíc mě serou ty roztrhaný silonky a taky trochu
ten líbeznej hlásek, co šeptá, ať se zabiju.
kámo
fakt jsme byli v noci na tom brusláku, nebo se mi to zdálo?
kámo, nedělej, že tě zajímají moje kecy
a můj orgasmus, moje divadelní představení
necítim nic
a hlavně se na tebe nechci dívat
pak mám dojem, že podvádím někoho, komu jsem lhostejná.
kámo, zahraj mi něco
na tu černou elektrickou kytaru
a nějak to udělej, ať můžu aspoň plakat
kámo, odvez mě domů
a cestou to auto omylem omotej kolem stromu
pěkně prosím
(černej humor, já vím. směj se, haha)
kámo, už mi neříkej kámo
kámo,
když jsem přišla domů
uklidila jsem celej byt, umyla podlahu a vydrhla umyvadlo a vymetla prach a slepený vlasy a hnus
a doufala, že pak budu moct uklidit samu sebe
vyčistit
očistit
tělo
který nikdy nebylo čistý
kámo
postavila jsem si pevnost
a snažila se ignorovat odér tvýho těla, co tam po tobě zbyl
a chtěla být malá malá malá malá malá malá...
kámo
já nemám blbý období
(lhostejný období? hm, možná, to je fuk...)
nemám žádný období, tohle je můj život.

Hrabě a hrabě pornfolku mě vodí za ruce ulicemi nočního města

Sobota v 2:43
pořídila jsem si boty na podpatku a od té doby nemám na nájem jídlo a cigarety
ale to nevadí, protože boty jsou potřeba
musí korespondovat s mojí duší a tak jsou černý
musí korespodovat s mojí duší a tak se jen tak tak dotýkají země
musí korespondovat s mojí duší a tak je zouvám svlíkám sundávám
v předsíních
spolu s mým
svědomím
pořídila jsem si boty na podpatku a od té doby nemám
strach
boty jsou potřeba, protože nemůžu po ulicích chodit bosá v takové zimě
a taky musí ladit s mojí duší.
***
jsem v baru, co má umění už v názvu
nojó, záruka dobrý zábavy
za ruku mě drží
feťák
a vybírá mi vosk z vlasů
neboť se celá rozpouštím horečkou vlastního těla teplota zvýšená pomocí alkoholu a trávy
všichni lidi vypadají tak trochu jako Andělé
jen moje úmysly jsou nečistý nekalý nemravný
nesnaž se skrýt za slunečními brýlemi
když ti sex kouká z očí
a ty to prostě jen nedokážeš popřít
a ty ho prostě odtamtud nedokážeš dostat
a ty ho prostě nedokážeš vyndat
na hajzlech se líbají dvě holky
mlaskavý zvuky celou místností
ano, její Výsosti, ne, její Výsosti, možná, její Výsosti
***
feťácká holko feťácká holko feťácká DĚVKO
neznámej třicátník mě učí balit cigára
roluju papírek s tabákem a kolem obíhá joint jako Měsíc jako Apollo třináct
ani ty lidi neznám, jejich jména jsem hned zapomněla
ale hulím s nimi trávu a všichni jsou Andělé
a nejvíc ta blondýnka v rohu, taková malá víla Zvoněnka
taková ta, co v tobě vyvolá chuť jí tu zasranou svatozář sundat
a taky pár dalších věcí
blondýnka v rohu, co kouká na strop
tak se mrknu taky
a uvidím celej VESMÍR...
jedno oběhnutí kolem Země a je ti dobře
druhý oběhnutí a je ti ještě líp
třetí oběhnutí...
***
Hrabě a hrabě pornfolku mě vodí za ruce ulicemi nočního města
chodím po ulicích ve dvě ráno jako Rimbaud
flaška na každým rohu
víš o tom?
jak hnusný je město ve dvě ráno? dokonce i pod vlivem trávy
víš jak vypadá město ve dvě ráno?
Helena v uších zní jako svatokrádež
předejdu dvojici potácejících se opilců s něčím smaženým v rukou
a usmívám se tomu, protože mi to přijde zvráceně romantický
taky bychom se mohli takhle potácet
kdybys nebyl takovej SRÁČ
jak krásný je město ve dvě ráno
a lidi jsou Peklo i Nebe zároveň tak nějak...
mám chuť se koukat na ranní rozjezd a na smogově fialovou oblohu
donekonečna.
 


Marla Singer

Pátek v 10:14 |  nahromadě
snažím se stopovat čas po zpátku.
zajímalo by mě, zda je vidět můj stín z ulice. sedím v okně a píšu. Lana del Rey zpívá o ultranásilí. myslím, že Ultraviolence je stejně moje nejoblíbenější. je o Jimovi a zároveň není a podobně je a není o lásce. "lásce." l á s c e
he hit me and it felt like a kiss
kolikrát jsem si takhle říkala...jaký by to bylo...že se zeptám...příště...jako z Klubu rváčů.
"Chci, abys mě praštil tak silně, jak jen dokážeš."
a pak jsem to zavrhla, protože je to přece jen hrozně ujetý.
láska není myslitelná bez násilí. řekl to Kundera, ten by o tom mohl něco vědět. souhlasím s tím názorem.
nikomu to neříkej, ale...
je o deset let míň. kluk, se kterým jsem vyrůstala a většinu času ho nesnášela. je mi deset a v jednom kuse nosím vytahaný hadry a v jednom kuse se s někým peru. jsem agresivní, když mě urážíš, když urážíš mýho tátu, když urážíš mě...napadá mě, jak jsem se jednou kvůli nějaký pitomosti zase prala a kolem šla stará paní. "slečna by se takhle chovat neměla."
asi ne, no. jenže se kvůli mě nebo za mě nikdy nikdo nepral, tak jsem to musela udělat sama.

ztracenej černej svetr

Čtvrtek v 15:55
bylo to na Valentýna
už zase rozmlouváš s nějakou pochybnou existencí
ve žlutým tričku, (má tě za psychopatku)
o neexistenci smyslu života a rozlíváš kolem sebe pivo
a občas se rozbrečíš, protože už třetí týden necítíš skoro nic
bylo to na Valentýna
jsou dvě ráno a důvod tvýho pláče ti jde naproti
odnikud zničehonic, ale no tak, mohl jsi být na tisícovce různých míst
ale přesně tohle sis přece přála, ne?
masochistická mrcho
bylo to na Valentýna
směješ se svojí rtěnce rozmazaný po jeho rtech
ne, nemám nic proti mužskýmu make-upu,
ale nesmí být rozmazanej po celým ksichtě
přestaň mi laskavě brát dech, prosím (ne)
bylo to na Valentýna
pochybná existence s tvým kabátem se ptá, proč on
proč tenhle týpek s rukou v zadní kapse tvých kalhot
proč tenhle týpek, kterej tak krásně líbá
proč tenhle týpek, ve kterým tvá bezbrannost probouzí jen něžnost
bylo to na Valentýna
no jo, zase jsi to posrala
další člověk, co tě nesnáší, ale to je fuk
omlouvám se, pochybná existenci ve žlutým tričku
určitě najdeš jinou zoufalou smutnou holku na šuk
bylo to na Valentýna
sedíme na zemi a čekáme na rozjezd
a ty jsi zase opilá, počtvrté za sedm dní
a máš tak hrozně ráda ty jeho košile
a ten pocit, když ho náhodně někde potkáš...
bylo to na Valentýna
můžu bejt tvá valentýnka a
zůstat až do rána?
no, prostě TĚ MÁM RÁDA
JÁ TĚ MÁM TAKY RÁD
bylo to na Valentýna
a vlastně jsme oba takoví lůzři
na Valentýna sami
tak chvilku pláču v tvý posteli a pak
se směju na celou kolej
bylo
to
na
zkurvenýho
Valentýna
řekneš mi příště zas ty
co tíží tvou duši
a
nikdo se na to neptá?
víš, myslím, že
svět je jeden velkej chaotickej chumel
jako ten můj oblíbenej ztracenej černej svetr.

křídla

Středa v 22:09 |  nahromadě
mou ruku jsi tisknul na svůj hrudník
a nenápadně mi měřil tep
-jsem už mrtvá?
připadám si tak.
ale když se naše vyschlý rty
rozhodnou líbat
vždycky to zní jako
šustění motýlích křídel.

impresionismus

Středa v 22:07 |  nahromadě
26. ledna
konec cigarety hořel ještě dřív, než se obě moje nohy dotkly pevný země ulice.
tekutina v láhvi šplouchla o sklo, ten zvuk se odrazil od okolních domů, rozléhal se celou čtvrtí. jen jsem se zavřela na balkon, flaška v jedné ruce a cigarety ve druhé. a jen jsem ze sebe chtěla vymáčknout něco, co by aspoň vzdáleně připomínalo cit. jen jsem chtěla mít pocit, že něco cítím. bože, jak odrbaně tahle fráze zní. ale hlavně proto jsem nešla domů, hlavně proto jsem ještě pěknou dobu chodila po ulicích a tahala tabákovou smrt.
co jsem čekala? co se mělo stát?
nemělo se stát tohle. neměl jsi mě políbit už na konečné. neměli jsme se držet za ruce, protože to nikdy neděláme, nikdy. je to jako součást hry, kterou už hraju jen já sama se sebou. vždycky ji hraju jen já sama se sebou. bitva mezi rozumem a citem a já jsem velmi racionální. jsem chladná bezcitná mrcha.
protože když cítím, bojím se, že cítím moc. dopadá to špatně, nechci se odevzdávat do rukou cizích lidí, upouštějí mě na zem a ze mě s periodickou přesností zbývají jen kousky. kousíčky skla. průzračný. s každým dalším člověkem ze mě zbývá míň a míň. s každým dalším upuštěním. opuštěním.
stavím kolem sebe hradby a necítím nic. proč bych se měla něčím tak triviálním jako láska nechat ovládat, když je to čirá chemie? bylo by možné ji uměle vytvořit v laboratoři. namíchat ji do zkumavek a prodávat jako pastu na zuby.
"víš, co se říká o zrzkách, ne?"
"co?...že nemají duši?"
šla jsem setmělou ulicí a doopravdy pochybovala o existenci svý duše. jsem schopná zcela racionálně vysvětlit fyzickou přitažlivost mezi mužem a ženou, zamotat do toho Darwina a evoluci a Freuda a geneticko-biologický aspekty a vychází mi z toho zcela jasně, že jsem pěkně v prdeli. láska neexistuje. z racionálního hlediska nic jako láska není, neexistuje žádnej kouzelnej cit, žádná záhada vesmíru, lidstva, ve chvíli, kdy je možné racionálně argumentovt, ztrácí všechno svůj lesk, vznešenost...
a přece...
řekl jsi, že ti mám říct, co tíží mou duši a nikdo se na to neptá. a já v tu chvíli neměla tušení, co říct. a teď, když na to myslím, cítím, jak se mi stahuje hrdlo. proč, Ondro, proč?
proč jsi usnul s hlavou těsně u tý mý?
stigmata na stejných místech. našla jsem na hřbetu tvý pravý ruky novou jizvu.
a šedivý nitky v tvých vlasech. na denním světle vypadá všechno trochu jinak. tma je milosrdná, ke mně, k mým úmyslům, k mým činům. Tma s námi byla tu první noc.
jsou to fragmenty toho, co bych snad cítila. střípky. vteřiny, kdy tě miluju a vteřiny, kdy vím, že miluješ mě.
a tak nějak to stačí. oba máme stigmata. je mi fuk, jestli ti na mě nezáleží. řekla bych, že mě na tobě taky nezáleží, ale nebyla by to tak docela pravda.
myslím na tvůj obličej, když jsi spal a asi jsem toho vypila příliš. potichu jsi dýchal, čirá nevinnost. definitivně jsem toho vypila až moc. všechny mý vztahy nevztahy jsou pokroucený jako větve stromů. jsem na lásku asi moc komplikovaná. moc chladná. moc velkej srab.
z hlouby duše si přeju, abys byl šťastnej. mám v jednom kuse pocit, že ti ubližuju a nevím jak.
jsem idiot. skládám se tu nad vínem kvůli někomu...kvůli někomu.

chuť

1. února 2018 v 18:35 |  nahromadě
jaký to asi je
strkat část svýho těla
do jinýho těla
asi se příště budu muset zeptat
a bude to nevhodný
jako většina věcí, co říkám
strkat čás svýho těla
do jinnýho těla
měkkýho a poddajnýho
nikdy to nebudu vědět
a jsem z toho smutná
kdybych byla muž
byla bych děvkař
ale nikdy bych
nenechala ty holky cítit se levně
byla bych děvkař-genteman
byla bych ten typ
co čeká na holku
která ho položí na lopatky
sfoukne jako vítr z hor
ale pst
a na povrchu
bych byla někým
kdo se nechce usadit
mít děti
kdo chce jen šukat
bez závazků
a je to v pořádku
protože i holky mají takový chutě
já o tom něco vím
na povrchu bych byla někým
ostrým a hranatým
na povrchu jen
neskončit jako táta
odstěhovat se
kdybych byla muž
nikdo by se nedivil
že jsem sama v klubu
nikdo by si nedovolil
na mě křičet "děvko!"
na mě bez dovolení sahat
olizovat mi tvář
a pak tlačit mou hlavu na svůj rozkrok
být muž
ochránila bych samu sebe
a rozbila držku
všem mužům
díky kterým tak trochu ztrácím
víru v lidskost
kdybych byla muž
vzala bych samu sebe do náručí
a odnesla se do bezpečí
a řekla, že to bude dobrý
a moje holčičí já by tomu věřilo

SAMOTA ZABÍJÍ

1. února 2018 v 18:34 |  nahromadě
ostří smutku je již trochu ztupeno
letargie jako lepicí páska
přes obličej
všichni jsem po kolena v hovnech
a televizní vysílání pokračuje.
a fotografie v rámečku
jako symbol, jako vysvětlivka
proč je máma tak smutná
proč už mě nemá ráda
proč usíná pod dekou během dne.
slíbila jsem, že přijdu
pes na vodítku
venčí ho někdo, když nejsem doma?
jeho starý klouby mi připomínají
čas
pořád se usmívá psím úsměvem
jako že to nebolí. stárnout.
slíbila jsem, že přijdu...
sloupávám letargii ze svýho ksichtu
a strhnu si při tom i obočí.
jo, zítra jedu pryč.
proč? nevím, musím si najít práci
a taky samu sebe
v záhybech města.
a taky Tebe
pod bordelovým světlem pornokina.
myslím hodně na Peklo
nebo Očistec
zda-li by vypadal jako doma
a všechno by bylo stejně šedivý
a letargický
pomalý jako kocovina
jako svět, když jsem měla koks
a byla si jistá, že zemřu.
dosud jsem se nepodívala do očí Chárona,
nedala mu těch jedenáct mincí
cestou na Golgotu, všechno dohromady
dosud jsem nepochopila, že ten člověk
fakticky není.
myslím na svoje střeva a žaludek
a na tu holku tenkrát
měla pihovatý ruce a zrzavý vlasy
a poslali ji na histologii
doufám, že je naživu
pořád zrzavá,
pořád dýchající,
pořád...
polykám vajgly,
nechci znečišťovat matičku Zemi,
jsem odpadkáč s nohama
v podvědomí zasunutá hořká sebenenávist
jako tampon
jako péro
jako cokoli.
před rokem
mi táta hodil noviny
na přední straně titulek
SAMOTA ZABÍJÍ.
tak teda nejsem sama
bolestně nejsem sama
hlasitě a sobecky nejsem sama
nejsem sama dvakrát za jedno odpoledne
a ještě mi to nestačí
a můj oblíbený ajťák doopravdy pochybuje
o existenci mý duše.
SAMOTA ZABÍJÍ
tak si pakuju věci
a odjíždím být ne-sama
odjíždím, abych vám všem dala dar
svojí nepřítomnosti
je tak hrozně těžký vystát
plod vlastního těla
že, mami?
pakuju si věci a v duchu sním
o svých čistých orgánech,
čistých úmyslech,
čisté duši
a Nebi.

infekce

1. února 2018 v 18:26
Mistr a Markétka
mistr, to on byl,
mistr v tom, jak tě rozbít
a já tě měla slepovat
a rozmlouvat, ať se nezabíjíš
doprdele, Markéto, kam ses poděla?
celý to bylo takový smutný
jako vtipy Bernarda Blacka
a stejně černý
vlasy jako káva
a hnědý oči, tráva
v tvým pokoji
a to malý kotě...
všichni lpí na svých zvířátkách,
jen já jsem píča, co nemá ani zlatou rybku,
bojím se mít ráda i to malinký,
že kdyby umřelo, cítila bych nebo necítila vůbec...
Maki měla kočku, šedou nebo zrzavou.
číču.
seděly jsme na schodech feťáků
a pršelo
no tak, jez, to tě nezabije.
kážu vodu, piju víno,
piju ty dešťový kapky,
olizuju zábralí a přeju si žloutenku
asi.
byla bílá jako smrt i v létě,
nejbělejší, když měla něco nahlas číst
psychická infekce je skutečná
bacha, koho si pouštíš do duše!
dvkrát do stejný řeky...
Markétka se upsala ďáblu
nikdo se nezajímá, jen fyzikářka
ptá se, co jí
a já paralelně hladovím s ní
ale ne dost, aby se někdo staral.
šílenosti...
Maki byla umírající kotě
pro jednou v životě jsem chtěla zachránit
živýho tvora
skončila jsem na psychině...

zen

1. února 2018 v 18:09 |  nahromadě
poslední dobou mám pocit, že se na mě dívá Buddha
tak, jako se říká dětem "Pámbíček to všechno vidí."
říkám si "Buddha to všechno vidí, ty debile."
"Big Buddha tě sleduje."
minimálně na mě mrká z přebalu knihy
O SMRTI A ZNOVUZROZENÍ se to jmenuje
stránky o věčnosti duše
popisy toho, jak má člověk při umírání ležet
a na co má myslet
co si má představovat
aby jeho duše našla ten správnej EXIT z tělesný schránky na dopisy
aby to umírání bylo takový úplně normální
úplně přirozený
klidný
"Věříš v nesmrtelnost duše?"
příště aspoň zalži.
pouštím si do uší cizí hlasy cizích mužů
vypráví o loukách a horkovzdušných balónech,
který odnesou všechny špatnosti pryč
a chrámech vprostřed lesů
a tichu
a že mám dýchat.
pouštím si do hlavy podprahový signály
hlasy, který něco šeptají
přijde mi to trochu nebezpečný
autohypnóza
třeba pak už nikdy nebudu tím, kým jsem teď
co by byl život bez nbezpečí
lotosový květy a čakry a energie a zákon přitažlivosti
pozitivní mysl
cynická skeptická
negativní
snažím se teda dýchat
myslet pozitivně
a převlíkat se čelem vzad Buddhovi.
říkala, že smrtí to nemůže končit,
že příroda je tak dokonalá,
že smrt nrmůže být koonečná stanice.
já myslím na zákon zachování energie
gymplácká fyzika tváří v tvář religionizmu
pokud energie nevzniká ani nezaniká,
pouze se jedna forma mění ve druhou,
dokážu udržet paniku na uzdě.
když jsem byla malá, nemohla jsem říct slovo "smrt",
ne z důvodů artikulace, ale kvůli významu
a taky jsem byla přesvědčená, že když neřeknu večer mámě a tátovi
"dobrou noc",
tak do rána umřou.
tak jsem čekala dlouho do noci, než přijde táta z práce,
abych jen otevřela dveře na chodbu a řekla:
"dobrou noc."
a pak mohla klidně usnout.
dodnes mám takový stavy, kdy jsem si tak nějak vědoma svojí existence,
jsem si skoro jistá, že prožívám depersonalizaci,
vylamuju se ven ze svýho těla
a nejsem s to pochopit, že já jsem já
a pak přijde ta myšlenka
UMŘEŠ UMŘEŠ UMŘEŠ
AŤ JSI COKOLI
JEDNOU, VŠAK POČKEJ...
a tak na mě kouká Buddha ze sytě červený knížky
O SMRTI A ZNOVUZROZENÍ se to jmenuje
a já se snažím ze všech sil zapomenut
co o smrti říkal Camus, Sartre, Kierkegaard
a většina mých oblíbených filozofů


hrobový ticho

1. února 2018 v 18:08 |  nahromadě
vyjdu ze svýho pokoje
hrobový ticho kolem
zničehonic
máma a táta
utichají
jako by plánovali
narozeninovýpřekvapení
pro mě
devět měsíců dopředu
sedím nad čajem
sedím nad studánkou
plnou čaje
zhlížím se v čaji
jako Narcis
vypadám žlutě a citronově
a hrobový ticho kolem
a na konci drátu
na konci telefonní linky
není nic než má máma
a hrobový ticho je
tíživý hnusný děsivý
jak se to stane?
že ztratíš svý rodiče
ještě dřív, než je ztratíš?
víš, co tím myslím.
jak se to stane, že vyrosteš
a vedeš postelový konverzace
s mužem tvého života
pro dnešek
o politice a drogách
a všech těch děsivých věcech?
hrobový ticho
zachraň se sama.
uklouznutí života
mami, lituješ, žes mě měla?
nejsem tady
žiju jinde
žiju.
Ž I J U
a hrobový ticho
tak nějak obklopuje to mý žití
a hrobový ticho
tak nějak pohlcuje ty věci
co maj bejt vyřčený dřív než bude pozdě
a hrobový ticho
tak ňák
splývá
s bílým šumem
který vytváří televize, nicneříkající obrázky
vymytý mozky na gauči
chci svou mámu zpátky
chci svýho tátu zpátky
hrobový ticho mi je bere
a bude brát
dokud...

básník II

1. února 2018 v 18:07 |  nahromadě
naplněná. byla jsem naplněná a naplněna.
nad staroslověnštinou jsem pozorovala náplň
propisky
mý oblíbený černý
přelívala se sem tam jako melasa
podle úhlu, v jakém jsem ji naklonila
ohnula
moje duše
uvězněna v plastovým obalu
moje duše ve tvaru pera
moje duše ve tvaru péra
dvojí význam
pak jsem ji opřela o stránku
a napsala obscénní básničku
jako vždycky
naše malá hra na hranu na hraně
tvoje pokusy o báseň
moje pokusy o bázeň
a obojí je stejně beznadějné
dostala jsem tě, kam jsem chtěla
teď už jen
zaútočit
***
jsem tvůj oblíbený básník
tvůj
oblíbený
básník
použij další eufemismus
pro to, co děláme
co to vůbec děláme?
v televizi jsem zaslechla ten tvůj dialekt
úplně mě to rozechvělo
I. P. Pavlov by ze mě byl nadšen
(nezapomínej, že jsem lingvistka
studuju český jazyk
a někdy
jsem studována českým jazykem)
nejupřímnější "vztah" ze všech
mám tě ráda
na sobě
a ty máš rád mě
když jsi ve mně
a funguje to
protože nás oba někdo rozbil
tak asi dík, no
***

sladká Francie

25. ledna 2018 v 23:38
jsem sama na koleji
a poslouchám šansony Edith Piaf
a sama si připadám francouzsky
protože mám na sobě nový černý prádlo
/a trochu jako děvka/
ale na to už jsem si zvykla
bude poledne a slunce ještě nevyšlo
na stole láhev vína a cigarety
a babylonská věž knih
poezie, básně v próze
cokoli od Rimbauda nebo Baudelaira
Iluminace
Květy zla
Umělé ráje
ne, ničeho nelituju
tak pěkně se mi to sešlo
fragmenty země krásy
že se mi po ní stýská k zbláznění
aniž bych tam kdy byla
a kouř se vlní jako ve filmech
směrem ke stropu
obětina mých plic pro Boha
v tomto případě je to "ON"
zpívej, Edith
až se budeme milovat v poledne
protože jsme prostě oba sami
život je křišťálově čistý
a varhánky na kůži, ty postupně mizí
jizvy mizí, modřiny mizí,
to kousnutí ještě pořád ne,
ale já jsem šťastná tak, jak to je
neboť nepotřebuju muže
aby mě definoval, řekl mi jaká jsem
nebo ještě hůř, jaká mám být
ani aby si hrál na prince, co mě zachrání,
z největších sraček jsem se vždycky dostala sama
namísto toho poslouchám šansony
a nerozumím ani slovo
ale je to dokonale francouzský
svět je dnes krásnej
a já sním svůj sen
o přesně takovémto žití.

Bowie

22. ledna 2018 v 11:48 |  nahromadě
10/1/2018
vybavuje se mi to úplně přesně, čistě a jasně. ohřívala jsem se o žebra radiátoru, trochu tlačí do zad a zanechávají vertikály na kůži. asi sněžilo, asi jako dneska. určitě mrzlo, byl to jeden z těch mrazivých dní ledna. loni jsem zamrzla na celý dva měsíce, leden jsem strávila ve ztuhlosti jako hybernující had a v únoru už jsem ani nepředstírala, že hybernuju. jen jsem se snažila zachránit před mrazem. schovej si zbytečky tepla do sklenice od marmelády, v zimě se ti budou hodit. únor jsem strávila sledování měnící se oblohy, ráno sivá, v poledne šedivá a navečer zase další hnusnej odstín. minulej únor jsem se vykašlala na školu díky sílící zimě na mým mozku a pak musela dělat komisionálku kvůli absenci.
bylo to přesně před rokem, seděla jsem tady a plamínek svíčky plápolal, jen ten plamen a jinak tma. a Bowie, samozřejmě. seděla jsem na zemi a brečela a pokojem se rozléhal Life on a Mars. ty první tóny, klapky klavíru, hudba z Vesmíru a mně bylo nelehko na duši.
Bowie byl pro mě jako šedá eminence, pokaždý přítomnej v tom zlomovým okamžiku. pravá krása 70's, krása v odlišnosti, krása všech těch třpytek, krása glamu, krása holčičí revoluce a pusy namalovaný rudou rtěnkou. na nějakou dobu jsem byla posedlá filmem Velvet goldmine, dekadencí a Oscarem Wildem. vlastně pořád jsem.
Bowie byl u zrodu mý bisexuality, bláznosvství a bohémství. objevila jsem si ho sama, stejně jako všechny ty věci, který dnes dohromady skládají mě. věci z minulosti, desky, filmy, obrazy, básně...je to jeden z nejnádhernějších pocitů, když hovoří věci z minulosti, skrz desetiletí a někdy století, a já cítím tu zvláštní spřízněnost.
už je to rok, hřála jsem se o radiátor a nepochybně jsem se toho dne s někým pohádala, připadala si unavená a zoufalá. a pak jsem už jenom poslouchala hlas umělce, který už nebyl mezi živými a poprvý po několika měsících jsem si uvědomovala tu nekonečnou krásu, která navzdory mrazu, sněhu, rozbitým neuronům a dokonce smrti, která pořád přetrvává.
jsem tady, stejně jako před rokem. poslouchám Lady grinning soul, svíčka plápolá, elektrická kytara kvílí a Bowie je pořád naživu stejně jako vždycky, když ho poslouchám. moje vlasy ryšavý jako ty jeho na obalu Aladdin sane. sníh pořád padá a zima pořád mačká moje tělo jako nepovedenou stránku deníku, ale Bowie...Bowie to dává do pořádku.

sloky

22. ledna 2018 v 11:42 |  nahromadě
malinký stolečky, minižidličky
seděla jsem vždycky úplně vzadu
dobrovolně mžourala na plátno
únava mi seděla na očních víčkách
a moje tělo strhaný? ztrhaný?
vlekoucí se za svítání černošskými ulicemi a vztekle shánějící dávku drogy
vlekla jsem taky svý tělo
kroky nočním městem
únava mi seděla na očních víčkách
víkách popelnic
a dál už nic.
probírat poezii je nebezpečné
na plátně
sloky
psané psacím strojem
Prozřetelnosti
vídám znamení na každém kroku
z hlouby duše
miluju
Poezii
je jako matka
protože utěšuje
má máma nedokáže utěšit ani sebe
je jako milenka
odkládá vrstvy oblečení
obnažuje
takový milý malý Oidipův komplex

Sníh padá na město, na město zšeřelé,
v tvém oku roztává se v louže popele
a z věží hodiny jak panny zrazené
padají v náměstí, jezero kamenné.
jdeš tudy prvně sám se srdcem churavým,
a proto se ti zdá, že trpíš světem vším,
a zatím jsi to ty, jen ty a zčásti jen,
jenž hořem soukromým jsi kdesi poraněn.

(2/1/2018)

fag in a fog

22. ledna 2018 v 11:29 |  nahromadě
1/1/2018 20:45

svět mlčel. Bůh stáhnul hlasitost na minimum, v dálce zbloudilej roj jiskřiček, kruh ohňostroje a pak nic. skryl to závoj mlhy.
poslouchal. svět mě poslouchal, olízla jsem si rty a do toho ticha přečetla první větu. agresivně, s hořkostí v hlase.
připomněla jsem si, jak četla. teatrálně. koukalo na ni sto lidí a ona četla svůj text, dokonale artikulovala. hlas jako mandle v čokoládě. "ona má jeho, on má ji. mají se navzájem." hořkost, s jakou to pronesla...probudilo to ve mně dychtění. temnosnubnost.
četla jsem nahlas a mluvila hlasitěji a hlasitěji. nemůžu celej život mlčet. mám po krk mlčení. mlčela jsem z plných plic, víc než dost, teď budu z plných plic řvát. věty se ozývaly v mojí hlavě s patřičnou kadencí, větný ráz na nejbolestivějším slově. přízvuk na nejostřejší slabice. promlouvám k celýmu údolí, měsíční krajině, pokrouceným větvím, mlze, která se plíží tmou.
plíží se, chce mě taky slyšet. obklíčí mě ze všech stran. nejdřív byla v dálce, vypadala jako obrovská bílá přílivová vlna a tyčila se nad celým údolím. vypadala jako tsunami a taky jako ledová pohybující se stěna.
zaváhala jsem.
a zaradovala se. našla jsem snad svůj ztracenej pud sebezáchovy?
vypadalo to děsivě.
jako Nicota.
samozřejmě.
byla to Nicota.
"Není se čeho bát." Fantazie se kvůli ní začala rozpadat, až z ní zbylo jen zrnko písku. a z toho zrnka písku...
nechala jsem se pohltit. procházela kolem mě, jako predátor, jako lev. jako Lev. a pak jsem viděla nic.
vždycky jsem se nejlíp cítila v Ničem.
až na to, že vím, že je čeho se bát. nechám si to pro sebe. nechám si pro sebe, že se vůbec něčeho bojím a budu dělat, že ne.
zapálila jsem si cigaretu a poslouchala The neighbourhood.

navlíkám mužská jména na šňůrku jako korálky. přemýšlím, zda by z nich bylo možný vytvořit slovo. Criss Cross. mám v záloze dva vokály, dvě O. dvě osoby s totožným jménem.

styďme se.
a Lev, co se rád mazlí. a Panna, která to chce drsně, pak se oblíct a odejít.

ani já se totiž nepřemaluju k obrazu tvýmu.
nalézt v sobě mužskou část.

Carmen znamená latinsky píseň

30. prosince 2017 v 0:07
Byla jsem toho večera jen natahovací hračka na klíček poháněná alkoholem a mrzí mě to. Mrzí mě, když piju málo a taky když piju hodně.
Hrozně ses mi líbila. Zeptala ses, jestli mi můžeš dát pusu a než jsem stihla zareagovat, udělalas to. Bože.
Hrozně. Ses. Mi. Líbila. Jen nevinně, jen trošku…tvoje kabelka plná třpytek, sama jsi byla jako třpytka. Třpytivej úsměv a třpytivý oči. Odcházeli jsme domů, za jednu ruku ses držel s ní a za druhou se mnou.
Nenechala jsem po sobě střevíček, ale ponožku. A vzala jsem si jednu, která mi nepatřila. Nikdy už se neshledají, už nikdy nevytvoří pár. Jak romantické. Ztratila jsem ponožku a po cestě svou nevinnost. Další walk of shame. Ulička hanby. Kolik jsem takových walků absolvovala v průběhu posledního čtvrtroku?
Město se probouzelo a všichni tak nějak tuší, všichni to tak nějak na tobě vidí…nebo jsi jen paranoidní. A pokaždý je to tak nějak stejný. Probudit se v cizím domě, na cizí posteli nebo na zemi, probudit se a chvíli nevědět…
Není to sto roků samoty, ale jako by bylo. Moje samota mi začíná nahánět hrůzu. Někdy si myslím, že musím být nejosamělejší člověk na světě, někdy jsem o tom přesvědčená. Někdy je to dokonce pravda. Dvacet let jsem strávila sama a zjišťuju, že není kam jít. Neexistuje to kouzelný zaslíbený místo, kam bych se utíkala, ta kouzelná osoba, který bych brečela do náruče. Bod nula.
"Jsou duše drsné, co samy šly žitím, hroty a ostny je zalily vrchem." Nenáviděla jsem Slezský písně, připomínaly mi tě. Až moc. Ten tvůj "akcent", kterej je vlastně cool. To město, ze kterýho pocházíš a to, že už tě tam nic netáhne. To, že zůstáváš přes víkend a já se tahám s obrovskýma taškama na nádraží a přemýšlím, jakou holku asi šukáš místo mě.
Můj brainstorming na Slezský písně.
Není kam jít a po nějaký době jsem se začala bát. Bát se svýho příštího kroku v prázdným pokoji. A někdy je to nesnesitelný, chci se dostat pryč a úspěšně se dostávám pryč, ven z klece těch čtyř stěn, ven z klece svý hlavy. Snažím se utéct sama před sebou. V podnapilém stavu
Konverzuju
A
Vykusuju se s cizinci, ze kterých se stanou milenci, aby se z nich zas mohli stát cizinci, hned příští ráno, hned po rozednění. A tys byl jediná výjimka, sám jsi natáhl ruku a chytil mě za poslední články prstů. Neutopila jsem se, protože jsi mě vytáhl na svou loď, bůhví proč. Hřál jsi mě od smrti do prosince. Jedině díky tomu jsem neumrzla. Jsi jedinej člověk, kterýho jsem doopravdy poznala.
Noc je hnusná. Ležet a zírat na vrchní palandu. Pach kolejního bytu, je to tu příliš malý. Opíjím se a odcházím a když přijdu až ráno, nikdo se neptá, jenom odsuzující pohled bodne. Ale jen trochu. Onehdy jsem přišla s každou ponožkou jinou. Hodina spánku a pak rovnou na přednášku.
Noc na koleji je tichá. I den je tichej. Chybí mi zpívání, chybí mi, že si nemůžu zazpívat, kdykoli dostanu náladu nebo zničehonic mluvit sama se sebou. atmosféra dusná, dala by se krájet a namazat na chleba. Odcházím, abych se zas vrátila s pověstí horší, skandálnější než předchozího dne. Ale hlavně nebýt sama, hlavně nebýt v noci sama, protože kdoví, co by mě mohlo napadnout… Jsou to náhražky, náhražky opravdových lidských bytostí, někdy si říkám, jestli jsou reální, jestli je vidí i ostatní. Jistá šablonovitost, už vím, co znamená tenhle pohled, už znám tohle gesto…jsou to muži, skoro vždycky to jsou muži.
Relying on kindness of strangers…
Jednou narazím na lidi, kteří nebudou tak laskaví. Jednou…

plastová krabice

25. prosince 2017 v 22:58
měla jsem chuť si kleknout k radiátoru a ohřívat si záda a říct jí něco jako...
"Úplně cítím, jak mi v hlavě probíhají zkraty. Elektrický zkraty. "
Štědrý den.
myslela jsem na Sylvii Plathovou, držela v náruči svoje děti, který skoro otrávila plynem, když se zabila. držela je v náruči a zdobila s nimi vánoční stromeček, nikdo než ona a její děti. zvedla svoji dcerku do vzduchu, aby na vršek stromku připevnila vánoční hvězdu. těžkost a smích, kterej řeže hluboko. a manžel, její muž je přítomnej v tom, že je nepřítomnej a vyznívá to milionkrát palčivěji než v jiný dny. Sylvie, která pláče a mluví o tom, že ji stvořila, stvořila ji ve svých myšlenkách, tu holku, kterou šuká její muž. Je utkaná ze Sylviiných úzkostí a obav.
všechny to tak máme, že?
ale ne. ten den jsem se cítila jako Sylvie a toto vědomí mě sráželo k podlaze a nutilo hřát se u radiátoru. nikdo neřekl, že to bude snadné, nikdo taky neřkl, že to bude takhle těžký. fyzicky mě všechno bolelo,..a psychicky jsem hořela.
ne. není to nic, co by dokázal člověk ovlivnit. ber svoje prášky, spi osm hodin denně a zdravě běhej a choď jíst. můžeš se třeba rozkrájet, ale pokud to máš pod kůží...mám pod kůží. těžko říct, ještě obtížněji popsat. celej život se zpomalil, celej svět přešel do slow motion. vlastně ne, jen já přešla do slow motion. pocit drogovýho opojení, zatímco moje tělo zůstává čistý. jsem zpomalená a nekonečně dlouho se opírám o stůl a nabírám sílu pro další krok. pro další pohyb. a nejhorší je to vědomí, že všechno ostatní, všichni ostatní, fungují normálně, stejně, správně.
zpomalenost, tak trochu necitlivost, tak trochu mlha, když tak nějak nevnímáš, co ti máma řekla před pár vteřinama.
myslela jsem na můj maturitní ples. že jsem se takhle cítila v ten den. Melancholia se vynořila zpoza mraků a hrozila kolizí se Zemí. a já ve zpomaleným záběru lezla z vany, zpomalená a obnaženější než obvykle, až do morku kostí.
asi deset let jsem žehlila tři košile. přišlo mi to dokonale zbytečný, pořád se krčily, pořád se samy od sebe mačkaly, začni znova znova znova...
všichni věděli, jak bude ten den vypadat. zpomaleně jsem balila dárky a zpomaleně si uvědomovala tu hořkou pachuť na patře. asi před dvěma týdny jsem se skoro pozvracela, příliš jsem pila a zatoulala se příliš hluboko do králičí nory. kobka, podzemní prostory osvětlený loučemi. asi to nebyly louče, ale v mý paměti jsou. v mý paměti jsem v podzemí a najendou se mi zvedne žaludek ze všeho toho kradenýho piva, z toho, že jsem zmrzačená, že jsem zmrzačována, z mý vlastní krve a z vědomí sebe sama. snažím se dostat ven a v mý paměti vede z toho prostoru tisíc schodů, tisíc let, než se dostanu na povrch Země, než se nadechnu smogovýho nočního vzduchu a než ustane moje dávení. nezvracela jsem, ale od té doby mám dojem, jako by mě Nausea doprovázela na každým kroku, kdykoli se může vrátit, kdykoli mě může překvapit. čeká na příhodný okamžik, číhá.
snažím se nemyslet na tu podobnost mezi mnou a jím. bratr mojí mámy. pokoj ve štítu domu, odstrčenej od zbytku. taky mám takovej pokoj. a stejný prášky proti té svini a stejně se u mě míjí účinkem, stejně hltvě piju z lahve (někdy) a stejně někdy tahám z cigarety smrt. nemyslet na ty stejnosti, nemyslet na myšlenky, nemyslet na nic. nemyslet na bezmocnost, nemyslet na ten večer před pár dny, když jsem procházela tmou a v puse začala matně cítit krev. bylo to doopravdy? bála jsem se, že začnu kašlat, chrchlat a na bílou silnici dopadnou hnusný rudý kapky, černý cucky z mých plicních sklípků, černí osminoží pavouci, kteří mi občas přebíhají z pravé plíce do levé a pak zpátky.
vánoční baňky od loňska jaksi ztěžkly. stejně jako sklenice vína, ale to byla moje vina. kdybych mohla, pořídila bych si bezednou sklenici. objem běžné sklenice je pro mě nedostačující, jen ji naplním, můžu ji zas dolívat. kondenzace. víno se jaksi vypařuje, mění se z kapaliny v myšlenku v mý hlavě.
nebezpečnou.
jsme lidi, kteří trpí o Vánocích. jsme sami, jsme přesvědčení, že jsme sami. drásáme svou kůži, drásáme svý těla a svý duše. drásáme do deníku, do obskurních blogů, brečíme o půlnoci, když se konečně odvážíme popřát Veselé Vánoce těm lidem, kterým na nás nezáleží a pak obsesivně čekáme na odpověď, kontrolujeme mobil a každou minutou se víc a víc nenávidíme, když odpověď nepřichází. a jsme herci, jsme divadelní hvězdy, jsme divadelní meteority, protože padlí. předstíráme a naše vystoupení jsou lepší i horší. a jsme vlastně sobci, jsme nevděční, jsme kurvy flirtující u baru se smrtí. trpíme o Vánocích, protože se dáváme špatným lidem. trpíme o Vánocích a tu radost, čirou radost, kterou pociťujeme, pokaždé šoupneme do kouta. jsme masochisti, jsme přesvědčení, že ani tu špetku štěstí si nezasloužíme a přitom...jo, jo sakra! jsme to my, děti, který se děsí toho, až jednou budou dospělí a samotní, až budou jejich Vánoce osamělý. Jsme Vočkové ze Simpsonů. včera jsem poprvé pochopila, proč se Vočko tradičně každý Vánoce pokouší o sebevraždu. chápala jsem ten pocit, chápala jsem jeho motivy. chápala jsem...
ale život je tolik krásnej. život umí bejt krásnej. je tu toho tolik k vidění, cítění, prožití. je tu tolik bolesti a stejně tolik krásy.
Sylvie, Sylvie...vidím tě a tvoje světlý kadeře a tvou provokativní rtěnku a jak jsi zalezla do sklepa, v krvi jed a čekala na smrt. vidím tě jasně a čistě a myslím si, že jsi dělala, co jsi mohla.
nejsem jako ty, Sylvie. cítím se jako ty, cítím se jako bratr mojí mámy, cítím se jako lidi, kterým slzy kapou do štědrovečerní polívky, ale nejsem ty. už nejsem ty.
babička říkala, že ho dáme do plastový krabice a pohřbíme do země. pohřbíme do země urnu v plastový krabici, ale ne jeho. a všichni jsme to tak nějak intuitivně věděli. bude svítit slunce, dnes bylo jasno a sluníčko svítilo jako pomatený. zasypeme tu krabici hlínou ze zahrady, takže bude v naší zemi. to řekla a rozplakala se.
musím tě nechat jít, všichni musíme. tak vnímej, vnímej ta slova a vnímej pláč ostatních, protože žádná lidská bytost není ostrovem sama pro sebe. jsme součástí něčeho většího, jsme všichni spojeni neviditelným vláknem.
jen se podívej, jak jsi postrádán...
(podívej se, jak bys byl postrádán...)


free bird

22. prosince 2017 v 13:35
shora mi déšť smýval rudou barvu z vlasů, protože zrzky přece nemají duši, zdola mi čvachtalo v botách. prosincová břečka, okouzlující. a tma a občas můj dech, když kolem projelo auto a ozářilo mlžnou zhmotněnost toho, jak tu hodinu bezradně trčím.
bezradně trčet. trčet. jak? bezradně. příslovečné určení toho, že jsi na okraji vlastní psýché a nikde už není doma. udělala jsi, co jsi udělala, změna nevratná. nikdy už nic nebude jako dřív. a tak tu teď pochoduješ jako hračka na klíček, po kolikátý už...
a křičíš, křičíš skoro doopravdy a křičíš skoro nahlas. a voda v očích a voda v plících, jak máš chuť to ze sebe vyřvat, ale vlastně jenom zíráš na nebe, kde nejsou žádný hvězdy. proč je tu pořád tak zataženo? odsekáváš slovy, jako by tě doopravdy poslouchal, jako by tě doopravdy někdo poslouchal.
mluvíš o tom, jak se rozdáváš jako dort. nezbyde na tebe ani drobeček, ale ty to víš, víš to všechno. dáváš se všem špatným lidem. intuitivně vycítíš toho člověka, kterej tě zase pošle do kolen.
"fuck yeah, break my heart and spit on it, nothing turns me on anymore."
a proč? proč proč proč? víš proč, všechno to víš. víš to a déšť z očí přetéká přes okraj.
nerespekt k vlastnímu tělu, nerespekt k sobě samé, pořád vzpomínám na ten pocit. když. ostří. protlo. kůži.
nenáviděl mě a já se ztotožnila s pocitem, že si tu bolest zasloužím.
nechám se svázat, naložit do auta a to odstavit uprostřed dálnice. třeba pak budu konečně spokojená. třeba to je moje úchylka. můj fetiš.
můj fetiš je asi bejt odkopnutá, můj fetiš je běhat v kruzích a opakovat tytéž chyby, můj fetiš je milovat a pak hned nenávidět. můj fetiš je asi aby to hodně, hodně bolelo.
proměňuju se v ducha bez duše.
už skoro týden bezradně trčím doma. nesnesitelná lehkost bytí. nesnesitelná lehkost blití. nesnesitelná těžkost vlastní hlavy. probouzím se a vždycky to bolí, mívám kocoviny bez kapky alkoholu a druhý den zase. hlava ne a ne spolupravovat, nedokážu ji zvednout z polštáře, tak ji tahám za sebou celým bytem, až je celá odřená a spálená od koberců na zemi. hadrová panenka. s kocovinou v hlavě, vstávám příliš pozdě a když se konečně probudím, nejradši bych sama sobě namlátila. moje veškerá práce stojí, kupí se na stole a mně je to fuk. už zase jsem usnula příliš brzy.

"Jenny spala jako by nespala celý roky."
mám tu scénu hrozně ráda, Jenny se konečně dostala domů ze všech drogových doupat, násilných vztahů a teď...jenom spí a Forrest se o ni stará. protože ji miluje.
jenže já nejsem Jenny. nebo jsem Jenny až moc. protože Jenny nakonec přece jen utekla.
moje noční můry v rozmanitých podobách. sněžilo a já měla vizi, jak by vypadal můj život s touhle vysokou příliš pohlednou lidskou bytostí, která mi zakazuje kouřit a má ráda můj úzkej pas. jo, zmrde. vsadím se, že kdyby byl ještě užší, kdybych z profilu mizela, kdybych byla krabička popela, miloval bys mě nejvíc. cítím tu dominanci na kilometry daleko, zašlapal bys mě do země a přivázal tak leda ke sporáku. vsadím se, že bys mě zpracoval jako těsto a upekl ze mě úplně jiný sušenky, takový ty hodňoučký a poslušný na slovo. a tak jsem tě vyměnila za někoho, koho znám a komu jsem nádherně...lhostejná. kdo mě miluje jen když je ve mně. bolest za bolest. s ním zůstanu stejná. ne...nezůstanu. zvolna zapomínám na to, jak vypadá. v jeho mysli mizí moje představa ještě rychleji, možná tam po mně nezbylo už vůbec nic.
ztrácíš se z mojí paměti...
jsou to fragmenty, záblesky, který nevymažu. bude to celý takový krásně bezvýznamný... ikdyž
ten význam je skrytej uvnitř, vždycky tam je.
přeju si k Vánocům jen jeden opilej telefonát.
na Silvestra se chci sjet (s) tebou.
po nohách mi tekla krev a kapala na špinavý koberečky v koupelně. potratila jsem myšlenku volný lásky. všechno je v řetězech, pravá svoboda asi neexistuje, ani lidská vůle neexistuje. nasadils mi do hlavy tu myšlenku a je to mnohem pohodlnější než si vyčítat, co jsem všechno způsobila.
změněná perspektiva. procházím tou nezměněnou krajinou, místem, kde se nikdy nic neděje. poslední tři měsíce jsem pod vlivem konstantního instantního šílenství. možná přísada instantních polívek, na kterých žiju. a všechno je vlastně úplně na hovno, jak to, že jsem si toho nevšimla dřív? a hrozně ráda bych prostě vydechla a zadívala se na hvězdy, jenže obloha je příliš temná.
(nevěřím nikomu.)
mám silnej náběh na to bejt Jenny.


Další články


Kam dál